Nenecháš mne padnout

33. Rodina

Dean děkuje Samovi&Bobbymu za všechno, co pro něj v posledních několika měsících dělali.

„Sammy? Kde je Bobby?" Dean si sedl vedle bratra na gauč, k hrudi si tiskl plátěnou tašku.

„V garáži," Sam otočil stránku knihy, kterou četl.

„Můžeš ho sem přivést, prosím?"

„Je všechno v pořádku?" zeptal se ustaraně Sam, spustil knihu a položil mu ruku na rameno.

„Jasně. Jen chci s vámi o něčem mluvit... není to nic děsivýho," uklidňoval ho.

Sam tedy přikývl a zvedl se. „Hned jsem zpátky," vyšel ven za Bobbym.

O dvě minuty později byli oba zpět, na tváři znepokojující výraz.

„Všechno v pořádku?" Bobby se hned ptal, když si sedal napravo od Deana mezitím, co Sam seděl nalevo.

„Jo. Lepší než v pořádku. Jak víte, nesnáším všechny ty chick-flick momenty a vyhýbám se jim jak čert kříži, ale v posledních několika měsících jsme jich měli fakt hodně, takže jeden navíc už na tom nic nezmění." Dean sklopil hlavu a zhluboka se nadechl, než pokračoval. „Nedávných devět měsíců a zejména ty poslední čtyři, nebyly snadný pro nikoho z nás. Poprvý v životě jsem nebyl schopnej se sám o sebe postarat, takže jste to za mě převzali, zachránili mě a přiměli mě chtít zase žít. Ještě pořád mám před sebou dlouhou cestu a jen díky vám jsem se dostal takhle daleko. Proto bych vám teď, chlapi, chtěl poděkovat za to, že jste to se mnou nevzdali."

„Deane, rodině děkovat nemusíš. To je to, proč jsme tady."

„Já vím, ale chci, abyste oba věděli, jak moc si cením vaší pomoci. Vy dva jste důvod, proč tu pořád jsem a já nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělali." Dean otevřel tašku a vyndal z ní krabici, kterou předal nechápajícímu Bobbymu.

Ten, jakmile ji otevřel, zalapal po dechu. Uvnitř byla placatka s nádherným rytím. Zvedl ji tak opatrně, jakoby byla ze skla a zíral na vybroušený obrázek svého mladšího já se dvěma malými chlapci. Na tváři měl milující úsměv, jeho výraz byl plný lásky a hrdosti, když shlížel na své dva synky, kteří se šťastně zubili.

„Našel jsem online podnik, kde prodávají placatky i s možností rytí a objednal jednu pro tebe a Sama. Dodali je včera a ani jsem nemusel vystrčit nos z domu. Líbí se ti?"

„Je krásná." Jakmile uviděl v rohu malými písmeny vyryto 'táta, 'oči se mu zamlžily.

„Když jsem tě poprvý potkal, byl si nevrlý chlapík v kšiltovce, který se furt jen mračil... což se od té doby příliš nezměnilo," dodal Dean s poťouchlým úsměvem.

Bobby se zasmál a jemně ho bouchl do ramene.

„Trochu si mi naháněl strach, když si neustále bručel a mračil se a říkal nám 'idjits.' Myslel jsem si, že si skutečný Oscar Protiva ze Sesame Street. Myslel jsem, že mě nenávidíš. Ale najednou ses začal usmívat a dokonce si mi vyprávěl vtipy, když jsme spolu spravovali auta. Což bylo úžasný. A tak nějak se z tebe stal obrovskej medvídek s čepicí. Čas od času si byl ještě nevrlej, ale pochybuju, že se to kdy změní."

Bobby se usmíval, když Dean mluvil, přejíždějíc palcem po tom speciálním slově.

„Pokaždý, kdy jsme byli u tebe, byli jsme v bezpečí a užívali si zábavu. Kdykoli jsem byl smutnej, tys mě rozveselil, otřel si mi slzy a objal mě. Když jsem byl nemocnej, staral ses o mě. A pokud jsem měl noční můru, zůstal si se mnou vzhůru do doby, než jsem znovu usnul. Pro nás děti si byl Pan Nabručený, pak ses stal strejdou Bobbym, ale jak jsme dospívali, ty si se stával naším druhým otcem. Nenahrazuju tebou svýho tátu, to nikdy. Ale jsem jeden z mála šťastlivců, kteří byli neuvěřitelně požehnaní mít otce dva." Dean ukázal na placatku. „Otoč ji."