Nenecháš mne padnout

9. Psychiatr

Psychiatr mluví s Deanem. Dean se snaží znovu jíst.

O dva dny později do Deanova pokoje vstoupil lékař v doprovodu dalšího muže. Chvíli ho pozorovali, jak civí do zdi.

„Jak se cítíte?"

Podíval se po nich a pokrčil rameny. „Fajn. Můžu už jít domů?"

„Požádal jsem Sama a Bobbyho, jestli by si na chvilku nezašli do kantýny," doktor Morgan přistoupil k posteli. „Tohle je můj bratr. Je psychiatr. Chtěl jsem, aby se tu stavil a promluvil si s vámi."

Dean přimhouřil oči a oba dva si prohlížel. „Proč - já nepotřebuju nějakýho potrhlýho psychiatra! Jsem v pohodě!" odfrkl si před tím, než se vrátil k zírání do zdi.

„Nejste v pohodě, Deane. Sam mi řekl, že jste chtěl zemřít a z tohoto důvodu jste přestal jíst. Váš otec před pár měsíci odešel a evidentně tohle je ta událost, která vás dovedla k depresím."

„Já... já nejsem v depresi! A do tátovy smrti vám, k čertu, vůbec nic není! A teď mě nechte na pokoji!"

Druhého muže nijak Deanův zlostný pohled nerozhodil. Přitáhl si židli k posteli a posadil se. „Já jsem doktor Morgan. Tak trochu jako můj bratr," usmál se a vytáhl malý zápisník. „Ale aby nedošlo k záměně, můžete mi říkat Ryane. Obvykle to nedělám, avšak Nick mě požádal, abych s vámi udělal vyjímku. Sam si myslí, že by to mohlo pomoc."

„Heleďte - je mi jedno jak se jmenujete! Já jen chci odsud vypadnout! A do mých záležitostí vůbec nestrkejte nos!"

„Jenže vy nejste v pořádku, Deane. Přestal jste jíst z důvodu depresí, avšak díky vašemu silnému pudu sebezáchovy vše vyústilo v poruchu příjmu potravy. Nicméně, kdy ostatním jde o tom, aby takto drasticky hubli, vy jste to dělal pro to, že jste chtěl zemřít. Zní vám tohle povědomě?"

Dean se díval dolů, na své ruce. „Kolikrát vám anebo mýmu bratrovi mám říkat, že netrpím nějakou poruchou v jídle! Nejsem žádná teenage girl. Je mi FAJN! A nejsem depresivní!"

„Není to ukázka slabosti, když potřebujete pomoc. A já vám ji můžu poskytnout, jen si o ni musíte říct."

Dean se zhluboka nadechl a snažil se udržet své nervy pod kontrolou. „Tak dívejte, doktore Morone, vypadněte a nechte mne na pokoji! Skončil jsem!" otočil se k nim zády.

„Promluvíme si tedy s vaším bratrem a strýcem," Ryan se zvedl ze židle a nechal ho být.

Sam s Bobbym právě přicházeli a všichni čtyři se potkali mezi dveřmi. „Tak jak?"

„No kromě popírání, že je s ním něco v nepořádku a nazývajíc mě doktor Moron, nic moc."

Bobby se zasmál. „Za to se omlouvám. Ale tohle je prostě Deanovina - rýpat do lidí. Je to něco jako jeho zbraň, víte? Používá hrubý humor, aby se vyhnul rozhovoru o svých problémech."

Ryan něco psal. „S tím, co jste mi řekli a když vidím jeho chování, můžu říct, že je v depresi. Až odsud budete odcházet, zastavte se v lékárně a vyzvedněte si tohle," podal Samovi kus papíru. „Jsou to antidepresiva. Ne každá lékárna je má, ale ta nemocniční ano. Dávejte si však pozor - při jeho snaze si ublížit, bych je od něj držel co nejdál."

„Díky. Teď se za ním zajdu podívat," Sam se vrátil do pokoje s Bobbym v patách. „Hej. Jak se vede?" sedl si k němu na kraj postele a lehce se ho dotkl.

Dean zalapal po dechu a povyskočil překvapením při tom nečekaném kontaktu. Hned se to však snažil zamaskovat.

„Proč?! Proč jste za mnou poslali nějakýho podělanýho psychiatra?!" posadil se. „Žádnýho neprotřebuju!"