Nenecháš mne padnout

25. Nemocný

Dean je nachlazený a je na Samovi s Bobbym se o něj postarat.

Pět nocí po lékařské kontrole ležel Dean ve své posteli, házel sebou a otáčel se ve snaze uniknout snům, kterého trápily od smrti jejich otce. Noc co noc, ty žluté oči v Johnově obličeji se posmívaly a mučily, ocital se tváří v tvář démonovi a upřenému pohledu, který pronikal do jeho nejhlubších zákoutí mysli a popichoval.

'Pořád a pořád za tuhle rodinu bojuješ, ale pravdou je, že tě nepotřebují. To Sam je Johnův nejmilejší. '

Dean sebou trhl a křičel ze spaní, protože ty žluté panenky se změnily do hnědých jeho otce. Známá tvář se na něj nenávistně šklebila, když se k němu blížila, měnící jeho vzpomínky na noční můry, tak, jako tomu bylo každou noc.

'Je to tvoje vina. Tys měl být mrtvý, ne já. Zasloužíš si umřít. Divíš se, proč tě všichni, které máš, rád opouštějí? Stačí se podívat do zrcadla. Jsi bezcenný, Deane. Vždycky si byl... a vždycky budeš. '

John byl palec od Deanova obličeje, jízlivý a s planoucíma očima, které se měnily zpět na žlutou. 'Tvůj táta byl skoro rád, že zemřel. Být v pekle je mnohem lepší než být tady s tebou. Nikdy tě nemilovali a stejně tak tvůj tolik drahocenný Sammy. To on byl jeho oblíbený. Ty... s tebou se musel jen smířit. Nepotřebují tě. Bobby tě lituje, ale v hloubi duše si přeje, abys byl mrtvý taky! '

Slzy mu tekly po tvářích, jak se zoufale snažil vzbudit, vlastní dech ho dusil, když se pokoušel vymanit z drápů noční můry a probudit se do reálného světa.

'Tys měl být na tomhle místě, ' démon se ušklíbl a s tváří Johna od něj ustoupil, obličej zachvácen plameny, žluté oči blednoucí a měnící se do hnědých. 'Měl si zemřít. Tys to měl být... ne já. '

Dean se s hlubokým nádechem vztyčil na posteli, když jeho otec vzplál a pokoj se proměnil v peklo. „Ne!" rozhlédl se vytřeštěně po místnosti, jen aby se ujistil, že je ze snu venku zpátky ve své ložnici, u Bobbyho. Sam spal klidně na vedlejším lůžku netušíc, jak Dean lapá po dechu, jak se snaží dostat emoce pod kontrolu. Vidina mizela do pozadí, ale nenávistná slova mu v uších zněla stále.

Projel si prsty vlasy a odhodil pokrývku. Tiše vylezl z postele, po špičkách vyšel z místnosti a sešel do přízemí. Otevřel vchodové dveře a přešel k Impale. Sedíc na kapotě svého vozu, opřel si nohy o blatník a hlavu položil do dlaní.

„Nezasloužím si umřít," mumlal, když otočil tvář ke hvězdám. „A není pravda, že mě Sam a Bobby nenávidí." Zavrtěl hlavou, jakoby se snažil přesvědčit sám sebe, objal své hubené tělo pažemi a stočil se do klubíčka, skoro jakoby se snažil před něčím chránit.

Vzhledem k tomu, že Samova mikina zůstala v pokoji, byl oblečen jen do tepláků a trička, avšak nezdálo se, že si chladného počasí všímá, i když se celý třásl a zuby mu cvakaly, zatímco sledoval hvězdy poblikávající na obloze.

'Oni tě nepotřebují... ne tolik, jako ty je. ' hlas byl tak silný a jasný, znělo to, jako by někdo stál hned vedle něj a šeptal mu do ucha. Zamračil se a rozhlédl se po Bobbyho pozemku, ale když nikoho neviděl, zakryl si uši dlaněmi, aby se hlasu zbavil.

Vzlyk se mu vydral z krku a on si pevněji přitáhl paže kolem těla, skoro, jakoby se snažil sám sebe zklidnit. „Je mi líto, že nejsem takový syn, jaký si chtěl, abych byl. Omlouvám se, že jsem jen břídil plný zklamání," šeptal ke hvězdám a mnul si hrudník, který ho pobolíval už celý den. Sezení venku na mraze nepomáhalo, jenže on prostě musel opustit postel a utéct před nočními můrami, kterého trápily skoro každou noc.