Nenecháš mne padnout

10. Domov

Dean jde domů.

O několik dní později seděl Dean na kraji postele a netrpělivě čekal na Sama. „Kde je?!"

„Bude tu za minutu, snaž se z toho nezbláznit."

Otráveně zafrkal a pokračoval v čekání, když se Sam nečekaně objevil. „Kde si, sakra, byl? Vejrám tu snad hodinu!"

„Mluvil jsem s tvým doktorem a pak jel k Bobbymu ještě něco zařídit."

„A můžu teda už jít?"

„Můžeš... pokud slíbíš, že se budeš snažit jíst. Doktor Morgan mi řekl, abychom se hned vrátili zpátky, pokud budou nějaké problémy."

Ve skutečnosti lékař ještě nechtěl Deana propustit a neochotně souhlasil až poté, co mu Sam řekl, že zdejší pobyt by mohl dohnat bratra k tomu, aby znovu přestal jíst. Po tom, co jejich otec v nemocnici zemřel, je upřímně nenáviděl. Proto si Sam myslel, že pro jeho uzdravovací proces bude domácí prostředí nejlepší. Doktor souhlasil, ale Bobby se Samem museli slíbit na Deana dohlížet a dal Samovi letáky se seznamem klinik a léčebných center - pro každý případ.

Dean se zašklebil a podíval se na Bobbyho. „Ale už se sem nebudu muset vrátit."

„Jen kvůli kontrolám, synku. Každé dva týdny. Tak můžeme?"

„Jistě. Jen ještě musíme počkat na..." Sam zmlkl, když dovnitř přišla sestra s invalidním vozíkem. „Ni."

„Hej, Deane. Dneska je váš velký den a dopravní prostředek čeká."

„Tak v téhle věci sedět nebudu!"

„Bez něj tě nikam nevezmu," Sam si zkřížil ruce na prsou. „Takže buď vlezeš do křesla anebo zůstaneš tady... Je to na tobě."

Deanův zamračený pohled se ještě prohloubil a dodupal ke křeslu jak naštvané dítě. „Fajn!" demonstrativně a z výšky do něj skočil.

Sam mrkl na Bobbyho a chytil rukojeti vozíku. „No tak Deane, tvoje auto čeká." Vyvezl ho na chodbu.

Oči se mu při téhle zmínce rozsvítily. „Moje auto. Jak se má?"

„Je v pořádku. Byl si od něj pryč jen na týden a půl," vyšli ven a zamířili k jeho milovanému vozu.

„Moje bejby," s blaženým úsměvem přejel rukou po dveřích.

„Jestli si přeješ, necháme vás chvíli o samotě."

Dean se otočil, aby se na něj mohl zamračit. Pak se zase věnoval svému autu. „Neposlouchej ho."

„Tak pojď," Sam otevřel dveře u spolujezdce a pomáhal mu vstát.

Jak se ho Dean pokusil setřást, málem přepadl dozadu. „Nech..."

„Jen ti chci pomoc. Pamatuješ? Říkal si, že můžu."

Po malém souboji ho Sam dostal konečně do auta a sedl si za volant. „Bobby jede hned za námi. Mám pustit nějakou muziku?"

Dean se opřel o dveře a zavrtěl hlavou. „Ne, jsem trochu unavený."

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" Sam si ho ustaraně prohlížel. „Pořád vypadáš pobledle."

„Jo, jsem v pohodě. A přestaň si už dělat starosti nebo se z tebe zblázním."

Sam nastartoval. „Chceš se po cestě stavit pro hamburger?"

Dean zareagoval, jakoby se mu chtělo zvracet. „Fuj. Ne, díky."