Nenecháš mne padnout

6. Jídlo

Dean se snaží jíst. Sam&Dean se jdou projít.

„Myslím, že bude nejlepší, když začneš s něčím lehčím," Bobby se vracel zpět do obýváku s talířem míchaných vajíček.

Dean při pohledu na jídlo zavřel oči, a proto si ho od Bobbyho převzal Sam, aby mu dal čas na přípravu.

„Ready?" zjišťoval o minutu později, podávajíc mu talíř.

Dean se zhluboka nadýchl a pomalu vydechl, než oči otevřel. Až poté talíř uchopil do třesoucích se rukou.

„Nic se neděje - jen hezky pomalu."

Starší Winchester si pohrával s příborem, znovu následoval hluboký nádech. „Vždyť o nic nejde," zamumlal a nabral méně než trošku na vidličku.

Ztěžka polkl a zaťal zuby, když vracel vejce zpátky do talíře. „Nemůžu."

„Můžeš. Zkus nad tím nepřemýšlet," Sam ho chlácholivě pohladil po kostnatých zádech.

Přikývl, zvedl vidličku ke rtům a se zavřenýma očima si strčil jídlo do pusy. Pomalu začal žvýkat a v tom samém okamžiku se pustil příboru. Přikryl si ústa dlaní.

„To je ono, Deane. Spolkni to," Sam ho povzbuzoval tichým hlasem. „Nenech si to zošklivit, zkus polknout."

Jen co to křečovitě udělal, bolest v žaludku se zhoršila. Nahrbil se, jakoby měl začít zvracet.

„Vezmu to," Bobby mu rychle odklidil talíř z kolen.

Sam mu nepřestával konejšivě kroužit dlaní po zádech. „To je ono. Vedeš si dobře."

Po pěti minutách si Dean byl konečně jistý, že vejce udrží tam, kde měly zůstat, a mohl sundat ruku z úst.

„Víc... nesním," hlas se mu třásl. „Už nemůžu."

„Zvládl si to. Zabojoval si a snědl aspoň trochu. Jsem na tebe pyšnej."

Podíval se na Sama se zvednutým obočím. „Vážně?" Vzhlédl k Bobbymu.

„Přesně tak. A i když to bylo jen maličko, je to pořád lepší než nic."

Oba muži na něj však museli dávat pozor, aby ho nenapadlo utéct jim do koupelny a vyzvracet to malé množství, které do sebe právě dostal.

„M-mohl bys to odnést? J-já..." Dean ukázal na talíř a znovu si zakryl pusu.

Bobby vystřelil do kuchyně, aby se jídla zbavil. Když se k nim vrátil, Sam objímal Deana tak pevně, jak se jen odvážil. Všiml si, že k němu šeptem promlouvá a proto vycouval, aby bratrům ponechal soukromí.

„Už je to pryč. A abych byl upřímný - nemyslel jsem si, že budeš schopen něco z toho sníst. Takže sis vedl líp, než sem čekal," promlouval k třesoucímu se Deanovi. „Ale to, co jsem řekl, platí - jsem na tebe hrdej. A možná příště sníš zase o něco víc než teď."

„Dělal jsem, co jsem mohl," hlesl.

„Já vím, Deane. A to je taky proč jsme na tebe s Bobbym tak pyšní." Sam se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Bylo mu při tom do breku. Dean byl jeho hrdina, vždy plný síly a proto ho tolik bolelo vidět ho nyní tak vyzáblého a křehkého. Povzbudivě se na něj usmál.

„Co takhle se projít a nadejchat se čerstvýho vzduchu?"

Zavrtěl hlavou a utřel si nos do Samovi košile.