Nenecháš mne padnout

28. Zotavení

Dean se pomalu zotavuje ze zápalu plic.

Jak hodiny míjely, Sam nepřestával Deana hlídat. Byl pořád tak smrtelně bledý, až na dvě nachové skvrny pokrývající vyčnívající lícní kosti. Pihy vystupovaly v přímém kontrastu s jeho chorobně nezdravou barvou kůže, která byla vlhká a pokrytá potem, jemné dlouhé řasy ležely poklidně proti dvěma tmavým kruhům, které měl pod očima, takže vypadal téměř dětsky.

Zatímco Sam seděl u bratrova lůžka, vždycky se postaral, aby Dean věděl, že není sám. Buď k němu mluvil, nebo mu do sluchátek pouštěl hudbu.

Bobby ho zásoboval kávou a sendviči, aby nakonec neskončil hospitalizován v nemocnici spolu se starším bratrem. I přesto, že byli oba muži vyčerpaní, střídali se s hlídkami a opatrovali nemocného, nepřestávajíce mu otírat horečkou zbrocený obličej studenou vodou.

Sam zíral na Deanovu tvář, snažil se nevnímat trubici ventilátoru trčící z jeho úst. „Nevím, jestli si mě tenkrát slyšel, před těmi několika měsíci. Ale to, co jsem říkal, jsem myslel smrtelně vážně. Nesmíš to vzdát, ne teď, když jsme začali být znovu bratry. Nepřestávej bojovat! Vím, že to zvládneš," šeptal, jako kdyby mluvil nahlas, mohl by tím vychýlit jazýčky vah posuzující bratrův stav v jeho neprospěch a jeho tělo by se pak rozpadlo v prach rozfoukaný větrem.

„Jediný, co teď musíš udělat je soustředit svou veškerou energii na boj proti tomuhle a uzdravit se. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, aby ses k nám zase mohl vrátit. Tenhle svět já bez tebe nezvládnu, Deane."

Když se Bobby vrátil s další kávou, všiml si jeho červených opuchlých očí a mokré tváře, avšak rozhodl se neptat, zdali je Sam okey – věděl, že není a pokud by měl k sobě být upřímný, ani on sám nebyl a nebude ani jeden z nich, dokud se Dean nevzbudí a nevrátí se k nim.

Noc strávili střídáním se v hlídkách a spánkem. Jeden z nich ho vždy střežil několik hodin s tím, že toho druhého ihned vzbudí, pokud se Deanův stav jakkoli změní.

***

To druhé ráno, kdy byl Dean připojen na ventilátor se doktor objevil v pokoji už v sedm hodin a Sam ho sledoval, jak kontroluje životní funkce a mění tekutinu v i.v. Když se ho ptal na bratrovu teplotu, řekl mu, že klesla o stupeň a drží se nyní stabilně na čtyřicítce, což je dobré a znamená to, že léky zabraly.

„Jak si vede?" ptal se Bobby, který se právě vzbudil.

„Teď, když se jeho tělo a orgány zbavily námahy se začíná pomaličku s podporou ventilátoru zlepšovat. I dech, jak se zdá, zní o něco lépe a zareagoval na antibiotika, což je skvělá zpráva. Pokud takto bude pokračovat, budeme ho moci odpojit ještě dříve, než jsem očekával."

„Jo. To by mě ani nepřekvapovalo, Dean je totiž ten nejtvrdohlavější člověk, kterýho znám."

„Přesně, synku. Je jak umíněná osina v zadku. Ale je to furt NAŠE umíněná osina v zadku," Bobby sledoval svého staršího s otcovským výrazem.

Bez ohledu na to, kolikrát ho viděl na nemocničním lůžku, nestávalo se to pro něj nijak snazším. Pokaždé mu připadalo, že je to horší než případ předtím a teď, s tou trubicí v krku a umělým dechem, který mu stlačoval plíce, bylo vše jen chmurnou připomínkou, jak skutečně nemocný je.

Když doktor odešel, Sam přetlumočil Bobbymu zprávy, jaký pokrok Dean přes noc udělal, čímž vyvolal na tváři staršího muže úsměv.

Když mladší Winchester začal ospale zívat, navrhl mu, že Deana pohlídá.