Nenecháš mne padnout

32. Na váze

Dean má před sebou další vážení. Později se svěřuje Samovi.

Bratři seděli v malé čekárně, kde čekali, až doktor Morgan zavolá Deanovo jméno. Jeho poslední kontrola byla odložena o týden kvůli rekonvalescenci a váha ukázala, že dokázal nabrat ono půl kilo, o které díky své nemoci přišel. Všem se ulevilo, protože se obávali, že kvůli marodění ztratil daleko víc.

Teď to bylo čtrnáct dní od posledního vážení a ani jeden z bratrů se již nestrachoval, že by mohla jít váha dolů, protože si Dean ty dva týdny s jídlem vedl velice dobře.

„Už se nemůžu dočkat, až tohle všechno skončí," Dean bloumal očima po místnosti, nehledíc na nic nebo někoho. „A já se vrátím zase do normálu."

„Deane, tys nikdy normální nebyl," škádlil ho Sam.

Dean se na něj zamračil a šťouchl ho ramenem. „Ty víš, jak to myslím, blbečku. Nemůžu se dočkat navrácení mého starého já. Budu moct řídit svou bejby. Budu moct mít okolo sebe další lidi bez toho, abych z toho šílel. A můj hrudník konečně nebude vypadat, jako když jsem spolknul xylofon."

Do čekárny vstoupila mladá žena s dlouhými černými vlasy a usmála se na něj. Dean, lehce se červenaje, sklopil oči ke koberci, jakoby ho najednou ohromně zajímal ten jeho ošklivý vzorek. Mírně se naklonil, opřel se špičatými lokty o stehna a pažemi objal své hubené tělo, snad, aby ho tak chránil.

Sam si jeho výrazu i postoje všiml a překvapovalo ho, že ty jeho ostré klouby se neprořízly tím málem, co na nohou měl. „Doufejme, že spolu s tvou kondicí se navrátí i důvěra v dámy, kterou si vždycky míval. A já si zase budu muset zvykat na to, že mě necháváš na motelu hodiny čekajícího, až se vrátíš ze svých nočních vylomenin. A pak mi je budeš popisovat minutu po minutě. Vážně – některý věci o svým bráchovi fakt slyšet nepotřebuju."

Dean se zasmál. „Jenom žárlíš, Sammy, protože všechny baby jsou ke mně přitahovány jako... zombie k mozku."

„Nemyslíš jako můry ke světlu?"

„Ne. Mý přirovnání se mi líbí víc a pasuje do naší branže. Plus, zombie nikdy mozku neodolají a až se vrátím ke svému starému já, ony neodolají mě," Dean se ušklíbl a významně zakmital obočím. Sice to nebylo stejně efektivní, jak jeho škleb býval, ale aspoň tam byl a Sama to donutilo k úsměvu.

Oba dva pokračovali v rozhovoru, než je doktor Morgan zavolal dovnitř. Poté, co měl s Deanem krátký rozhovor, řekl mu, ať se postaví na váhu.

Dean se zbavil bundy a bot, zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a stoupl na ni.

„Dobře. Při poslední návštěvě to bylo 49,4 kilogramů. A teď... jste nabral kilo osmdesát," oznámil mu doktor s velkým úsměvem. Věda, jak depresivní Dean byl a jak moc stál o to zemřít, byl na něj, jako na svého pacienta, hrdý, protože v léčbě hodně pokročil. Po týdnu stráveném v nemocnici o něj měl docela obavy, ale zdálo se, že je Dean o to víc přesvědčen bojovat.

Ten teď nevěřícně zíral na číslo 51,2 a ani se neodvážil mrknout pro případ, že by se mohlo změnit a to směrem dolů.

Když přestal jíst, jeho váha klesla ze zdravých 76 kil na 48,5, což byla průměrná hmotnost malé ženy. Od doby, kdy se Dean začal zotavovat, nabral pouhé a necelé tři kila, což pro normálního člověka nebylo moc, ale pro něj to byl velký úspěch. Znamenalo to, že se skutečně uzdravuje, že na tom pomalu začíná být lépe.

Navenek sice nevypadal jinak, než když vážil čtyřicetdevět, ale uvnitř se cítil jako úplně jiný člověk. Každé ráno se neochotně díval do zrcadla, avšak žádný rozdíly ve své tváři nepozoroval, takže bylo těžké poznat, jaké pokroky dělá. Jenže čísla na váze stoupala a to byl důkaz.