Nenecháš mne padnout

4. Schodiště

Sam&Bobby zkoušejí přimět Deana mluvit.

Uplynuly čtyři dny a Dean stále odmítal jíst. Samovi s Bobbym dělal čím dál větší starosti.

„Takhle to nemůže pokračovat," mladší z bratrů si okusoval nehet.

„Já vím. Vypadá jak pochodující kostra potažená kůží."

Sam se na to chystal odpovědět, když se domem ozvala dutá rána.

„DEANE!" vyhrkli oba naráz. Vystřelili do chodby, kde ho našli nehybně ležet pod schody.

„O můj Bože," šeptal Sam v hrůze, když k němu poklekl. „Deane, slyšíš mě?"

Bratr zasténal a pokusil se posadit.

„Zůstaň v klidu, synku. Právě si spadnul ze schodů," Bobby mu položil ruce na ramena, aby mu zabránil v pohybu.

„To nic. Jen sem se zamotal," přeci jen se zvedl do sedu a opřel si čelo do dlaně. Když ruku konečně odtáhl, byl překvapen jejich ustaranými výrazy.

„Co?!"

Sam zvedl obočí. „CO? To si děláš srandu? Vypadáš jak pytel kostí, právě si se zřítil ze schodů a všechno co k tomu řekneš je 'co'?"

„A mám k tomu mít proslov? To po mě chceš?" otráveně vrčel, když si stoupal. Bolest, svírající mu žaludek ho nutila zatnout zuby. Každým dnem to bylo horší a horší.

Oba dva muži nad jeho tvrdohlavostí jen nechápavě vrtěli hlavami.

Sam se postavil spolu s ním a vzal ho za paži.

„Pusť!" bratr ho mínil odstrčit, ale nenechal se. Vzal Deana druhou rukou kolem pasu a odvedl k pohovce.

Opatrně ho spustil do sedu a zabral si místo hned vedle.

„Jsi nemocný? Řekni mi konečně pravdu," díval se na něj s vážným výrazem.

„Nejsem nemocnej. Prostě jsem ztratil balanc a sletěl po pár schodech."

„Ale co kdyby se tohle stalo nahoře? Ten pád by ti zlomil krk! Ty tvý závratě jsou pravděpodobně z toho, že si celé týdny nejedl. Mám pravdu?"

„Můžu ti slíbit, že nejsem marod! Kdybych byl, viděl bys mě jít k doktorovi. Nebo tak něco," snažil se ho Dean uklidnit.

„Jo, jistě. Ty bys tam nešel, ani kdyby ti ruka visela na posledním cáru. Pravděpodobně by si řek', že je to jen škrábanec. Pokud teda nejsi nemocnej, tak proč nejíš?" Sam si založil ruce a nemínil se hnout, dokud mu Dean neodpoví. „Tohle nemůže být následkem kletby nebo tak. Během lovení jsme zůstávali pořád spolu, nebyli jsme od sebe separovaní už měsíce. A tohle tak dlouho netrvá." Aspoň si to tedy myslel.

„Same! Můžeš se uklidnit? Jsem v pořádku!"

Bobby se k němu přidal. „To nejsi, Deane. Tvůj bratr to ví, já to vím a myslím, že ty to víš taky!"

„Slíbíš mi tedy, že nejsi nemocný?" Sam se zeptal tak tiše a ustrašeně, jakoby se ptalo malé dítě.

„Nejsem. Slibuju. Přísahám na svou Impalu, že nejsem."

Sam se podíval na Bobbyho, který jen bezradně pokrčil rameny. Neexistovalo nic, co by Deana donutilo přísahat na své auto a při tom lhát.

„Dobrá tedy. Jenže nějaký důvod, proč nechceš jíst, tu být musí. A mě napadá jen...kletba, nemoc, deprese nebo porucha příjmu potravy."

„Same, nejsem ani marodnej, ani prokletej, ani v depresi a už vůbec nejsem teenage girl! Takže z tvého seznamu zbývá - nic!"

Pak se od nich odvrátil. „A nechte mě už na pokoji!"

Bobby se Samem se na sebe znovu podívali. Ten mladší se musel zhluboka nadýchnout a bojovat proti slzám, které mu snažily vedrat do očí. Dean byl vždycky ten silný a pro něj bylo těžké a srdcervoucí vidět ho v takovémhle stavu.

„Podívej se na mě."

S prudkým nádechem se k nim Dean otočil.

„Ty nejsi v pohodě. Nemůžeš přestat bezdůvodně jíst a přitom být zcela v pořádku. A my nebudeme čekat, až sám sebe vyhladovíš k smrti. Dovol nám ti pomoc. Prosím!"

„Já už nevím, jak jinak mám dokázat, že pomoc nepotřebuju. Mám předvést šťastný taneček? Jenže to by mě dostalo do daleko hloupější situace," tolik se snažil, aby zněl jako jeho staré já.

„Poslechni svého bratra a nech nás pro tebe něco udělat." Bobby byl ve střehu, kdyby ho náhodou napadlo odtamtud vystartovat. „Nemůžu tu jen stát a dívat se. Rve mi to srdce, synku."

„Já prostě nemůžu," Dean sklopil hlavu ke svým kostnatým rukám.

„Nemůžeš co - jíst?" Sam by přísahal, že mu v tuhle chvíli Dean připadal jak malý nešťastný kluk. Nechtěl nic víc, než kolem něj položit ruce a obejmout ho, jenže by za to pravděpodobně vyfasoval herdu.

„Nevím," Dean si pohrával s rukávem. „Já...já to nemůžu udělat...Musím..." najednou si stoupl, roztřesený a se slzami v očích.

Sam mu zastoupil cestu a chytil ho za paže, aby mu tak zabránil v útěku.

„Hej, hej, uklidni se," pomalu se s ním posadil zpátky. K čertu s tím! pomyslel si a vtáhl ho k sobě do objetí.

Dean oba překvapil, když to akceptoval. Zavřel uslzené oči, odevzdaný a vyčerpaný.

„Jsem tady a jsem tu pro tebe, velkej brácho."

TBC