Nenecháš mne padnout

31. Hrdý

Dean se potýká s jedním určitým dnem. Sam s Bobbym mu pomáhají ho překonat.

Jak dny ubíhaly, zdálo se, že se Dean stává více a více zamlklým a uzavřeným. Sotva mluvil, začal jíst čím dál tím méně, až jednoho dne nejedl vůbec.

Té noci nemohl spát, a proto sešel do kuchyně. Opíral se o dřez, díval se na noční oblohu, na hvězdy, které stály vysoko nad ním.

Poté, co zíral ven více jak pět minut jako by byl v transu, se otřepal a otevřel skříňku, kde jeho strýc míval alkohol. Vzal odtamtud rozpitou lahev, odšrouboval víčko a rovnou se napil.

Po chvíli se začal cítit divně, ruka se mu třásla, měl závratě, byl ospalý, skoro jako by byl na drogách. Zatřásl hlavou a hodil lahev do dřezu, než se chytil pultu a hlavu svěsil mezi ramena.

„Sakra." Jediné, co chtěl, bylo opít se a všechno tak vymazat. Zítra bude těžký den a on potřeboval něco, co mu ho pomůže překonat.

Přemýšlejíc, proč se cítí tak mizerně, se došoural k židli a stolu, na který se složil, hlavu nechal odpočívat na předloktích.

Jakmile se mu trochu ulevilo a všechno se kolem přestalo houpat, natáhl se pro Samův notebook, který tam zůstal z předešlého dne.

Zapnul ho a zadal symptomy.

„Antidepresiva," mumlal, po rozkliknutí několika odkazů. Když viděl článek o míchání prášků a alkoholu, zavřel oči. „Sonofabitch, už se nemůžu ani opít."

Jeho oči zachytily další link týkající se depresí a ruka nad touchpadem zaváhala. I když byl Dean ten, který jimi trpěl, nikdy se nepídil po příznacích nebo projevech.

I teď tam seděl po dobu několika minut, s kurzorem namířeným na odkaz, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a stránku zavřel. Ještě na to nebyl připravený.

Zůstal už jen u hraní her, aby zahnal pokušení se napít, až do doby, než byl tak unavený, že stěží udržel oči otevřené.

***

-Příští ráno-

***

„Mám o něho starosti," Sam stál s Bobbym u kuchyňského okna a sledovali Deana, který seděl na kapotě svého auta, díval se do nebe, ruce omotané kolem vyhublého těla.

„A to se od jiných dnů liší jak?" Bobby zapnul kávovar.

„Fajn. Dělá mi ještě větší starosti, než o něj mám obvykle. Poslední týden je nezvykle tichej a duchem bloudí bůh ví kde," sledoval bratra, jak mu s nešťastným výrazem ve tváři klesla hlava do dlaní a roztřásla se ramena. „Ani včera nejedl, jen posouval jídlo po talíři, aby to tak vypadalo." Podíval se vyděšeně na Bobbyho. „Nemyslíš si, že..."

„Se vrací zpátky tam, kde byl? Ani náhodou. Ne po tom, jaký pokrok udělal. Kdyby se s tím potýkal, přišel by mi to říct." Bobby se otočil s hrnkem kávy v ruce, když mu zrak padl na noviny ležící na stole a jejich datum. Po několika sekundách mu to došlo. „Hell Bells!"

„Co?" Sama to zmátlo. Nechápal, proč Bobby právě teď zmiňuje song AC/DC.

„Vím, o co jde."

„Co – nemyslíš, že je zase nemocný, že ne?"

„Ne. Co je dneska za den?"

„Emmm... čtvrtek?"

„Johnovy narozeniny. Jsou to první od chvíle, kdy zemřel a myslím, že to Dean těžce nese."

„Ale ne. To je ta poslední věc, kterou teď potřebuje. Co budeme dělat?"