Bad Girl

23. Kapitola

,,Vaše matka je ve vážném stavu, musí být pod stálým dohledem lékařů. Naděje na život jsou velmi nízké." oznámil mi doktor a já se rozbečela. Nohy mě už nechtěly držet a já spadla na zem, slzy mi po tváři tekly proudem.
,,Můžu ji vidět?" zeptala jsem se.
,,Slečno, teď to není zrovna nejvhodnější chvíle a sama by jste si měla odpočinout. Můžu vám napsat nějaké léky na uklidnění."
,,Já jsem v pořádku, nepotřebuji léky." zavzlykala jsem. Josh mi pomohl na nohy a posadil mě na židličku, mlčel a nic neříkal. Po chvíli jsem se aspoň trochu uklidnila.
,,Amy, pojedeme domů a odpočineme si." řekl po chvíli.
,,Ne, chci tu být s mámou, co když se něco stane?" plakala jsem mu na hrudníku.
,,Když se něco stane, zavolají nám. Musíš si odpočinout." snažil se mě uklidnit. Po chvíli rozhodování jsem s ním souhlasila. Stoupla jsem si a Josh mě pevně chytl kolem pasu, abych nespadla.Posadila jsem se do auta a vydali jsme se ke mě domů.
Josh odemkl a zavedl mě do mého pokoje. Pomohl mi se vysléct, oblékla jsem se do šedých tepláků a bílého, volného trika, které mě bylo trochu větší. Josh se vyslekl do boxerek a lehl si vedle mě na postel. Zhasl světlo a já se k němu přitulila.
,,Dobrou." zašeptal a políbil mě do vlasů.
,,Dobrou" odpověděla jsem mu. Během chvíle už spokojeně spinkal a hrudník se mu pomalinku zvedal. Já nemohla ani za nic spát. Opatrně jsem vylezla z jeho sevření a místo sebe jsem tam dala polštářek. Popadla jsem krabičku s cigaretami, zapalovač a mobil, vyšla jsem na balkon. Všimla jsem si, že mi psala Kate.Zapálila jsem si cigaretu a popotáhla si, přesně toto jsem potřebovala. Odemkla jsem mobil a začala pročítat zprávy.
,,Tak co už bylo šukání?"
,,Amy proč neodepisuješ?"
,,Stalo se něco?"
,,Holka ty budeš mít problém, slibovala jsi, že budeš pravidelně psát a teď se na mě vysereš."
Božeee, mě z ní jednou jebne, kdyby by jen věděla...
,,Promiň, že jsem neodepisovala, mám k tomu dostatek důvodů.. A ani jeden z nich není to, že bych s ním spala. Nepotřebuji vlézt s každým hned do postele a aspoň vím, že spolu nejsme jen kvůli šukání... Jeden z důvodů mého neodepisování je, že jsem letěla letadlem. Letěla jsem domů, takže jsem doma, ale nejspíše se dlouho neuvidíme. Máma je v nemocnici a je to vážné... Takže tak... Dobrou." při psaní této zprávy jsem si uvědomila spoustu věcí, které musím nějak pořešit, ale spousta z nich se řešit nedá...
Jak to bude teď ze školou? Za chvíli škola končí a mě čeká spousta testů a dalších věcí, s tímto mi bude muset někdo poradit. Mohla bych si zařídit něco jako dálkové studium a jezdila bych jen na testy a další důležité věci.
Ale momentálně mi vrtá hlavou máma. Vždy byla ona ta silná, věřím, že tomu nepodlehne, nesmí. Jsem zvyklá trávit většinu času s ní, nesmí mě tu nechat samotnou. Slzy mi tekly po tváři. Neměla bych na to pořád myslet, ale když ono je těžké nemyslet na své blízké. Ona by určitě seděla teď vedle mě a nebyla jak já doma... Kdybych jen věděla, že je na tom tak špatně. Nejela bych na dovolenou a zůstala tady s ní a ona by teď nemusela být v nemocnici. Proč mi to jen neřekla? Nejsem už malá, zvládla bych se o ni postarat, spolu bychom to zvládli...
Vyšla jsem z balkonu a vrátila se zpět do postele. Zavřela jsem oči a snažila se usínat. Nejspíše na mě všechno dolehlo a já konečně mohla usnout...
*crrr* zvonil mi telefon.
,,Já to vezmu." řekl Josh a já jen přikývla.
,,Ano, kdy? Teď. Určitě." zaslechla jsem útržky hovoru.
,,Kdo to byl?" řekla jsem ospale.
,,Volali z nemocnice." řekl dost potichu, ale mě přišlo, jak kdyby to na mě zařval. Probralo mě to tak rychle, že jsem se hned posadili.
,,Co chtěli?" zeptala jsem se rychle.
,,Je na tom špatně, museli ji vzít znovu na sál." zašeptal a přišel ke mě. Pevně mě objal, jelikož jsem se zase rozbečela.
,,Musíme jet tam:" zašeptala jsem.
,,Amy, to není dobrý nápad. Musíš si odpočinout a nijak jim tam nepomůžeš." začal Josh.
,,Ona by pro mě udělala to samé. Joshi a ty bys to pro Molly udělal taky. Jedeme!!" přikázala jsem mu. Nakonec přikývl, oblékl si rychle rifle a triko. Já jsem zůstala v teplácích a vytahaném triku. Jen jsem si přezula boty. Po cestě k autu se mi podlamovali nohy, ale zvládla jsem to a dobelhala jsem se tam i bez Joshovi pomoci. Posadila jsem se do auta a čekala na Joshe, který zamykal dům. Za chvíli přišel taky.
,,Jsi si jistá?" ujišťoval se. Odpověď bych nezvládla říct, a tak jsem jen přikývla. Josh nastartoval a vydali jsme se. Jeli jsme po cestě, kterou začínám znát čím dál více...