Bad Girl

24. Kapitola

Už po druhé sedím dnes v této čekárně. Sedím na bílé židličce, celá se klepu, bečím a nevnímám nic kolem. Sem tam si všimnu nějakého doktora nebo sestřičky, kteří kolem nás proběhnou. Jinak vnímám jen strach a bolest. Josh mě hladí po zádech, ale nijak mě to nepomáhá. Držím ho pevně za ruku, až mu ji skoro drtím.. Najednou si všimnu, že ze sálu vychází sestřička a míří si to přímo k nám. Ze slušnosti jsem si stoupla a Josh udělal to stejné.
„Vaše matka....zemřela." oznámila mi. Po chvíli mi to došlo, vše se kolem začalo točit, slzy tekly proudem.
„Zemřela" to slovo se mi stále opakovalo v hlavě. Nezvládla jsem to a zhroutila se.
___________________________
„Amy" uslyšela jsem ten povědomý hlas. Hrozně mě rozbolela hlava a myslela jsem, že se mi každou chvíli rozletí. Chytla jsem se za ní a zaúpěla bolestí. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla jen bílou zeď. Pootočila jsem hlavu lehce doprava a uviděla nějakého muže, který mě hladil po ruce.
,,Kdo jste?" zeptala jsem se. Muž se na mě nechápavě podíval.
,,Amy, že si děláš srandu?" zeptal se mě on. Kde zjistil mé jméno? Kdo je to? Co tu dělá? A kde to vlastně jsem? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem v nemocnici, všude kolem mě pípaly přístroje, na které jsem byla napojena.
,,Ne, nedělám si srandu... Kdo jste?" zeptala jsem se ještě jednou.
,,Já jsem Josh, tvůj přítel." řekl cizí muž...ehm..tedy Josh. Jeho hlas mi byl povědomý, ale nic víc.
,,Na nic si nevzpomínám..." řekla jsem.
,,Sestro" zavolal někam a za chvíli doběhla mladší žena v bílo-modré uniformě.
,,Už se probrala." usmála se mile. ,,Zavolám pana doktora." informovala nás a zmizela. Ležela jsem tam na posteli a vedle mě seděl ten Josh, který už nevypadal nějak šťastně. Během chvíle vedle mě stál už doktor se sestrou a zasypávaly mě spoustou informací.
Dozvěděla jsem se o smrti mé matky, což mi doktor sdělil velmi opatrně...trochu mě to zabolelo. Taky moje mamka měla už pohřeb, kterého jsem se bohužel nezúčastnila. Mrzelo mě, že jsem neměla příležitost se rozloučit s tou nejmilovanější osobou, kterou jsem měla.Když jsem zjistila, že mamka umřela, tak jsem se prý psychicky zhroutila. Vždy když jsem se probrala, tak jsem kolem sebe nic nevnímala, a pak jsem zase upadla do kómatu. Vypadalo to se mnou prý dost blbě. Ale já si na nic z toho nevzpomínám. Jediná osoba, o které vím, je můj otec, který je na cestě. Doktor řekl tomu Joshovi, ať to se mnou nevzdává. Takže on je vážně můj přítel, proč o tom nevím? Proč si na něj nevzpomínám?
,,Amy, vážně si na mě nevzpomínáš?" zeptal se hned jak odešel doktor.
,,Ne." zakroutila jsem hlavou a zkoušela si na cokoliv vzpomenout, vybavit si něco, ale nic.

,,Amy." zavolal radostně otec, hned jak vstoupil do dveří.
,,Tati" usmála jsem se na něj a všimla si ženy po jeho boku. ,,Kdo je to?" podívala jsem se na ženu.
,,To je přece Molly." odpověděl nechápavě otec a díval se na mě jako na zjevení.
,,Má výpadky a určité věci si nepamatuje." vysvětlil Josh otci. ,,Ani mě ne." dodal. Bylo mi ho celkem líto, tak ráda bych si vzpomněla.
,,Molly je moje přítelkyně." usmál se na mě otec, oba spolu vypadali, tak šťastně. Prohlédla jsem si ji, mile se na mě usmívala, vypadala jako milí žena.
,,A Josh je její syn a tvůj přítel." mrkl na mě otec a já z toho všeho byla hrozně mimo.
,,Jsem zmatená." řekla jsem hrozně rychle.
,,Josh ti doma vše řekne." promluvila na mě ta Molly. Jen jsem přikývla, bude to asi lepší, jelikož do mě teď sypou informace ze všech stran a já jsem z toho všeho děsně zmatená.
,,Můžeme si tě vzít už domů." oznámil mi otec. Byla jsem celkem ráda, jelikož se mi moc nechtělo být v nemocnici a ještě ke všemu napojena na takovou spoustu přístrojů, které mě až děsily.
,,Dobře." řekla jsem jen.
Otec musel podepsat nějaké papíry, že se o mě postarají a já jsem musela taky něco podepsat, jen jsem vše podepsala, abych mohla z tohoto místa, co nejdřív vypadnout. Sestřička mě odpojila od všech těch přístrojů, bylo to jak kdyby ze mě spadl nějaký těžký kámen. Dala mi mé oblečení, abych se mohla obléct. Bylo super sundat si to nemocniční oblečení a obléknout se do svého oblečení. Podala mi nějaké tepláky a vytahané triko. Tepláky ze mě padaly, takže jsem si je musela pořádně přitáhnout, když jsem se uviděla zděsila jsem se. Všechna moje svalová hmota zmizela, trčely mi všude kosti, celá bílá jako smrt a ještě ke všemu hrozné kruhy pod očima. Děsila jsem se sama sebe, nikdy jsem tak děsně nevypadala. Musela jsem si vzít nějaké léky, myslím, že to byly antidepresiva, nevím na co?! Já nejsem nějaká nemocná na hlavu, zajímalo by mě, co by někdo jiný udělal na mém místě... A taky jsem dostala nějaké doplňky strany, abych nebyla tak bílá a neměla takové kruhy pod očima.

Snad se i tato kapitola líbila, možná jste to nečekali, ale někdo to třeba čekal. Jak myslíte, že to bude dále s Molly? Vzdá to s ní Josh a nebo vydrží? Bude vše zase dobré a nebo se něco přihodí?