Affectus

Tajemství

Ellie

Včera večer Lea napadlo, že vůbec nevíme, jak to tehdy bylo s tou adopcí.Dneska se našich zeptáme, snad nebudou dělat tajnosti a vše nám řeknou. Jen se převléknu z pyžama, a nakouknu k bráchovi do pokoje, jestli už nespí . ''Leo?Spíš? -..Argg.. co je? -Jen jsem se ptala jestli spíš,ale vidím že ne, takže -Jó, doteď jsem spal, takže díky ségra. -No, teď už ne, takže se pojď domluvit, jak se zeptáme ohledně té adopce. - No jó, jen se na sebe něco hodím a přijdu do jídelny.Počkej tam na mě .'' šla jsem tedy do kuchyně, přichystala jsem si snídani, a sedla si ke stolu. Snad mu to nebude dlouho trvat.

Leo

Ok, jdu za ní jen proto, že mě opravdu zajímá,co nám rodiče řeknou,ale fakt nechápu, proč bychom se měli domlouvat na tom,co řekneme. V kuchyni už vidím ségru, jak jí snídani-udělala si toast,ale pro mě tam nic není. ''A mě jsi jako neudělala? -Ne, udělej si sám.'' řekla a vyplázla na mě jazyk. ''Stejně nemám hlad, tak se domluvíme, nebo mám počkat až se najíš??'' řekl jsem trochu víc naštvaněji, než jsem zmýšlel.''Neboj bráško, já umím mluvit i jíst zároveň. -Hahaha... Hele, tak chceš se domluvit, nebo ne?? -No jasně že, jo, tak si sedni ne?'' Poslechl jsem ji a sedl si . ''Tak,jak?'' zeptal jsem se .  '' Řekla bych něco jako:¨Pamatujete si, jak jste nám před osmi lety řekli, že co se týče té adopce, že nám vše řeknete až budem starší.No a my si myslíme, že už bychom se to dozvědět mohli, ne?¨,to je mohlo přesvědčit, ne?'' Vážně si chystala takhle dlouhou větu? To jsem jí taky chtěl říct,ale místo toho jsem jí řekl jen:'' Jó,takhle jim to řekni,určitě nám to poví. '' chtěl jsem jít totiž co nejdříve zase do svého pokoje. Včera jsem od kámoše dostal novou hru, chtěl bych si jí co nejdříve zahrát. 

Ellie

Lea to očividně nebaví, tak jsem ho nechala jít s obyčejným: '' Oká..'' Samozřejmě se hned sebral a odešel do pokoje. A já šla do obýváku, kde seděla mamka i s taťkou, a koukali se na televizi. ''Na co se díváte?'' začala jsem zlehka. '' Já nevím, nic tam nedávají, jen to přepínáme a hledáme něco zajímavého.Něco potřebuješ?'' Nadechla jsem se a zeptala se na to samé, co jsem si připravovala před Leem. Rodiče se na sebe podívali a taťka řekl, ať dojdu pro Lea,že nám to povědí. Nečekala jsem, že by takhle rychle souhlasili, když většinou něco chceme, musíme je hodně dlouho přemlouvat,ale asi už prostě byl ten správný čas. ''Leo, pojď za náma do obýváku! -Co se zase děje?'' řekl Leo trochu znuděně, ale to ho hned přešlo, když jsem mu řekla , že rodiče souhlasili.  obýváku jsme se posadili naproti rodičům na pohovku a čekali jsme, co nám řeknou.

''To co vám teď řekneme, vám změní život od základů. Je to velké tajemství, proto jsme vám to nemohli říct dříve, než by jste chápali, co by se mohlo stát, kdyby se to odhalilo mezi lidmi. A vy jste za námi přišli v ten správný čas, sami jsme vám to chtěli říct,někdy teď ale nevěděli jsme jak začít.Jak jste si na to vzpomněli?'' ''Leo byl včera s Juli v parku a seděl na té samé lavičce, jako mi tehdy, když jste se nám poprvé ukázali a tehdy si Leo vzpomněl, je to tak Leo? -Jo...'' ''Tak fajn, jdeme na to. My patříme do něčeho jako spolku,a oni nám kvůli uchování tajemství nakázali, že vás máme dát k adopci , protože , kdyby jste vyrůstali s námi, a věděli jste o nás, protože bychom vás museli brát s sebou, nemohli jste zůstávat sami doma, mohli by jste nás prozradit.Malé děti neumí mlčet, řeknou spoustu věcí, protože nemají rozum, mysleli jsme, že v sedmi letech máte rozum, a taky že jste už celkem měli. Byli jste rozumnější, než vaši vrstevníci.Protože my nejsme obyčejní lidé, od proměny zhruba v 16 letech se nemusíme živit normální potravou, ale živíme se lidskými emocemi.Říkáme si Affectus,byli jsme v minulosti Geneticky upravení a je nás již něco kolem deseti tisíc.'' 

Ellie

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, cože to rodiče jsou? Affectus? '' Ale vždyť s námi normálně jíte.Minimálně obědy a večeře ano'' ''My můžeme jíst i lidskou potravu, nicméně vůbec nemusíme,stačí nám pocity.'' ''Pocity? A jak to funguje? Vůbec se mi to nezdá, zní to jako nějaké dětská pohádka.'' Zeptal se Leo na stejnou otázku, co jsem se chtěla zeptat já. ''Dokážeme vnímat jak se kdo cítí, jestli je naštvaný,má radost, nebo jestli je třeba zamilovaný. Ale my se dělíme na dvě skupiny, jedna se živí těmi dobrými pocity, a umí je i ovládat a druhá se živí špatnými a zlými a umí je v lidech vzbuzovat. Mají radost z toho, když je jiný nešťastný, naštvaný a tak podobně. Vy teď budete mít zhruba rok na to, aby jste se rozhodli, zda budete patřit k těm Dobrým, nebo zlým. Jeto závažné rozhodnutí, ale budete si to muset rozhodnout sami. Až vás přivedem do naší společnosti, budete odolní vůči ostatním Affectus, kteří se z vás budou chtít najíst.  Ale budete se dívat, a vybírat si svojí budoucnost. '' '' Můžete nám to dokázat? Třeba nám změnit náladu?'' zeptal se odvážně Leo. V tu chvíli byl Leo nerozhoný a najednou se začal smát a pak začal brečet  a pak se zase smál.  Koukala jsem na to s otevřenou pusou. Rozhodně je to pravda. ''Takže, tímhle budeme jednou i my?'' Zeptala jsem se já. ''Ano...'' ''Dobře... asi se půjdu projít. ''Řekla jsem a už jsem se obouvala. ''Ale nezapomeňte, nikomu ani slovo! Jinak by vás stihl krutý trest.'' Odpověděla mi mamka  a já jsem šla.Počkat, já to nesmím říct kámoškám?

  Leo šel zase zpátky do svého pokoje, ale místo toho, aby pokračoval ve hře si lehl na postel a přemýšlel o tom, co se dozvěděl.

Leo

Zatímco jsem ležel v posteli, napadlo mě, že se podívám na počítač, jestli mi ně něco neřekne. Do vyhledávače jsem napsal Affectus.Ale jediný co mi to našlo byl překlad slova Affectus z latiny, znamená to POCITY...

 

Tak snad byl tento díl zajímavější než ten předchozí, já myslím, že určitě :D Díky, že jste dočetli až sem , Mějte se pěkně

Lůca :)