Affectus

Muž v klobouku

"Psst!" Zašeptal Dylan a mě se rychle rozbušilo srdce. Musíme odtud pryč,není to bezpečné. "Rychle, zalez za pohovku." Zašeptal zase.
Co nejtišeji jsem se skrčila za gauč a Dylan se přidal. Čekala jsem, co se bude dít a pak jsem zadržela dech. Už vím, proč se tu schováváme - slyšela sem zvenku blížící se kroky. Někdo nás buď hledá, nebo to je nějaký potulující se bezdomovec. Ani nevím,co by bylo lepší...
Ťuk,ťuk,ťuk..
Někdo zaklepal na dveře, koukla jsem na Dylana, ten na mě jen varovně zavrtěl hlavou,jakože nemám nic říkat. Dveře se pomalu otvíraly, a dovnitř vešla nějaká postava. Byl to muž střední postavy a na sobě měl černý kabát a klobouk. Jenom se rozhlédl, myslel si,že tu nikdo není a odešel. "Tady nic,chlapi..."
Chvíli jsme ještě zůstali zalezlí,kdyby se chtěl vrátit, a když jsme se ujistili, že je pryč, vylezli jsme a odvážili se promluvit. "No, je možný,že to byl někdo,kdo nás hledal. Vlastně je to dost pravděpodobný,ale nemohl to být nikdo z nás. Ten by vycítil svůj druh." Nelíbilo se mi, jak Dylan řekl slovo "nás" ale to bylo to nejmenší, co by mě teď mělo trápit. "Budeme muset jít." Řekla jsem. "Nejlepší bude, když se vyspíme a pak vyrazíme ještě za tmy ,třeba kolem třetí ráno. Bude to asi nebezpečný,jít ve tmě,ale má to i jistou výhodu - nebudeme vidět. Nejduležitější bude dojít za tmy co nejdál. Stále si myslejí, že se schováváme někde ve městě, nebudou nás hledat mimo město." Jo, tohle je rozumné. Sice se mi moc nezamlouvalo, že půjdeme kdoví kudy po tmě, ale tak co,půjdu přeci s Dylanem... "Začnu balit ty věci, co máme." Moc toho není, takže to mám brzy hotový. A po pohledu z okna zjišťuji, že slunce už zapadá, takže, jestli chceme brzo vstávat a dojít co nejdál, měli bychom jít spát.
Zase ty kroky... někdo šel zase kolem, koukli jsme se na sebe, vzala jsem naše batohy a rychle za pohovku. To mají hlídky? Otevřely se dveře a dovnitř vešel tentýž muž,který tu byl předtím. Nezdálo se ale, že by venku stál ještě někdo, byl tu sám. "Myslel jsem si, že už budete pryč..." promluvil. Dylan si opatrně stoupl, nevěděl ,co čekat. Následovala jsem ho. Ať to byl kdokoli, poznal nás, a neprásknul nás ostatním ,co po nás pátrají. "Dylane? Myslel jsem, že budeš mít víc rozumu a vypadnete hned." V tu jsem ten hlas poznala. "Tati?" Zeptal se Dylan "Ty chceš, abychom utekli? Myslel jsem, že zrovna ty bys nás vydal vrchním Affectus. " "Jsi můj syn. A přeju si, abys byl v bezpečí s touto mic milou dívkou,proto musíš odejít. Na, opatřil jsem vám falešné doklady, nějaká líčidla a dvě paruky. Můžete se dostat autobusem co nejdál. A tady ještě peníze." Vše nám podal a ještě dodal: "Chraň se synu. Na... No musím jít, držte se a dávejte na sebe pozor." Popřál nám a při slovech "Na" Dylanovi dal nějaký papír, na který jsem neviděla. "Děkujem" řekla jsem za oba a táta odešel. "Týjo, to jsem nečekal!" Vyhrknul Dylan,když byl pryč a pak dodal. "Rychle spát, budem brzy vstávat." Lehla jsem si na provizorní postel,co tu máme a docela brzy jsem usnula.

"Vzbuď se Ellie. Ell,musíme jít,zlato." Budil mě Dylan a líbl mě na čelo. Kupodivu jsem z postele vylezla docela rychle a začala jsem se rychle líčit. Obočí jsem si udělala mnohem výraznější,než mám. Použila jsem fakt hodně stínů a na rty jsem dala výrazně rudou rtěnku. Dylanovi jsem vykonturovala obličej, zvětšila obočí a celkově pak vypadal k nerozeznání. Trochu se bránil, když jsem ho malovala, přeci jen, je to kluk. Ale chápal vážnost situace, a nechal se namalovat. Pak jsem nám oběma nasadila paruky , vzali jsme batohy a vydali se do tmy. Dylan měl naštěstí baterku, taže jsem se nemusela bát, že se cestou přerazím o nějaký keřík, nebo kořen. Jakmile jsme vylezli ze zahrady, na cestu už nán svítili pouliční lampy a my se rukou v ruce vydali k nejbližší autobusové zastávce. Koukli jsme na tabuli spojů, a měli jsme štěstí, za chvíli jede autobus, který jezdí až na druhou stranu země,vysoko do hor. Do tohoto autobusu jsme nastoupili, ale báli jsme se, že nás řidič pozná, řekli jsme mu kam chceme jet a on na nás vykulil oči. Už jsem se bála, že nás poznal, a začala jsem s bušícím srdcem plánovat ,jak se vytratíme. Řidič se ale divil něčemu jinému, proč jedeme ve tři ráno jen s batohem tak daleko. Dylan něco řekl a my si mohli jít v klidu sednout na sedačky. Autobus byl prázdný, tak jsme si sedli až skoro dozadu a Dylan dostal nápad. "Teď tu nikdo není, tak já bych si položil sedačku a spal, a ty se snaž vnímat, jestli si nás někdo nevšiml, a nebo, jestli mi nespadla paruka. Za dvě hoďky mě probuď a půjdeš spát ty, to už by mohl jet někdo další, a já bych tě nejradši měl pod dohledem. " Souhlasila jsem, ať se vyspí, mě se teď spát nechce , a pak na nás dá pozor, až přistoupí někde nějaký týpek.

Cesta se zdála být nekonečná. Když jsme se oba vyspali , a spát už se nám nechtělo, povídali jsme si, líbali se,plánovali plány přežití a tak. Ale pak jsme přeci jen dojeli do hor. Bylo pět odpoledne. A my šli hledat nějaké ubytování. Nejlépe nějaký levnější hotel.
Našli jsme ho. Je to nějaký hotel Star. Takový tuctový hotelový jméno, které vymýšlel někdo naprosto bez fantazie. Nejdůležitější je, že tu mají koupelnu a normální postel.

Další díl po dlouhé době :D měli jsme to teď ve škole trochu náročnější, nicméně, ten díl tu máte . Budu ráda za každý konent,vote i sdílení,pokud se vám to líbí. Moc lidí to totiž nečte,a mě tak trochu chybí motivace :D mějte se hezky vaše Lůca :)