Affectus

Dobrou chuť...

Elie
Dylan je ták sladkej! A jak se omlouval,když mě políbil... takže on je teda stejnej jako my? To je fajn,alespoň mi může pomáhat s mou proměnou a já nemusím být závislá na rodičích. Ale teď musím do školy, a vypadá to tak, že budu muset jet zase autobusem,taťka jel autem do práce brzy ráno, takže bus je jediná možnost, jak se dostat do školy včas. Naštěstí je autobus dneska skoro prázdný, takže se nemusím mačkat. Posadím se na sedačku a do sluchátek si pustím hudbu. Po chvilce se nachytám, jak si maluju na zamlžené sklo. Musím to setřít, jinak bude řidič nadávat. A tak jsem své "umělecké dílo" smázla rukávem. A ani jsem si nevšimla, že zachvíli budu vystupovat,už jsme skoro u školy.

Ve škole

Karen dneska nepřišla, údajně šla k doktorovi, ale já vím, že jenom nechtěla psát dnešní písemku z angličtiny. Mě angličtina jde a baví mě, takže mi nějaký test vůbec nevadí. Je fajn umět anglicky, pak si můžu pustit filmy v originálu, náš dabing je fakt příšernej! Takže test jsem zvládla na jedničku, teď už jen přežít zbytek dne...

Když jsem šla na oběd, zjistila jsem, že Dylan má oběd stejnou hodinu jako já. Sedím u stolu a Dylan si jde s úsměvem sednout ke mě, nejdřív se mě zeptá, jestli si může sednout, co jiného mu na to mám říct, než : "Jo, klidně si sedni." Máme dneska k obědu sekanou a bramborovou kaši, takže celý oběd rozebíráme to, co jíme. Kaše chutnala fakt odporně, byla lepkavá a hrozně tekla, a sekaná byla hrozně vysušená-prostě školní jídelna. Tak se mě Dylan zeptal:"Nechceš teď zajít třeba na hranolky?""Ale jo, tohle se fakt nedá." Tak jsme to odnesli a šli na náměstí, které je kousek , do bistra. "Tak co si dáš?" "Asi jen hranolky, stejně moc hlad nemám." "Dobře, tak si dáme jedny hranolky a dvě coly." Řekl dylan prodavačce a já jsem na něj koukla:"Ty si nic nedáš?" On na mě mrknul a řekl: "Nepotřebuju" no samozřejmě, on se nejspíš "najedl" z někoho po cestě. A posadili jsme se u stolku, kam nám jídlo za chvíli přinesli. Dala jsem své hranolky doprostřed se slovy: "Tak si ber taky, když už jsi to platil ty." "Tak dobře, ale jen trochu, já to nepotřebuju." A napil se coly.

Fakt nesnáším, že jsme museli naše povídání ukončit,když jsme dojedli a dopili,protože škola začínala za deset minut, tak abychom tam stihli dojít. "Jedeš dneska domu busem ?" Jo,jedu." "Super, aspoň nepojedu sama." "Tak mi drž místo, ať nemusím stát.""Jasně, tak zatim." A to už jsme byli ve škole a šli jsme do tříd. Teď mám stejnou hodinu jako Juli, ale i jako Leo, tak se mám s kým bavit. Než přišla učitelka, jsme se bavili o tom, co nám vychází na vysvědčení, přeci jen se blíží konec školního roku.

O hodině mě napadl bláznivý nápad,poslala jsem Leovi dopis.

Leo

Spolužám mi podává nějakej papír a navrchu bylo napsáno Leo, rozložil jsem ho a tam bylo napsáno: vidíš jak je učitelka naštvaná? Pojď něco zkusit. Ať je hepy jak dva grepy. Zkoušels to někdy? Ell ona chce zkusit změnit náladu tý učitelce, to bysme mohli zkusit. Tak jsem jí odpověděl. Tak jo, ale já to nikdy nedělal,jak se to dělá? Napiš mi to a můžem to zkusit. Napsal jsem na papír, přeložil jsem ho a nahoru jsem napsal Elie. Elie si to přečetla a rychle mi napsala toto: ok, tak se musíš učitelce dívat do očí a vzpomenout si na nějakou vzpomínku, a nebo si něco vymysli, ale musí tam být pocit štěstí. A pak si jen představuj, jak to předáváš učitelce. Až budeš mít přečteno, mrkni na mě a začnem společně, jo ? Měl jsem přečteno, a pochopil jsem to. Otočil jsem se tím směrem, kde sedí Elie a mrknul jsem na ni. Ell mrkla nazpátek, a obá jsme se začali dívat učitelce do očí. Pak jsem si vzpoměl na ten moment, kdy jsem se dozvěděl tu senzační zprávu, že Thomas je můj táta a Jill máma. Byl to úžasný pocit, a tak jsem si představil jak ho beru a předávám ho učitelce, Elie dělala totéž a učitelka se najednou otočila, a nakreslila na tabuli smajlíka, velkýho usměvavýho smajlíka. Celá třída vyprskla smíchy a já s Ell jsme se na sebe s pobavením podívali a taky jsme se začali smát naplno.

Elie

Tak tohle bylo silný, pomyslela jsem si se smíchem. Povedlo se nám to. A cítila jsem jak do mě trochu ta radost z učitelky proudí.

Sedím v autobuse,a těším se, až přijde Dylan a vše mu budu moct říct. Jen co si sedl jsem na něj spustila všechno,co se stalo. Nad celou událostí se smál, ale když jsem mu řekla, že do mě proudila trochu ta radost. Zvážněl a posmutněl. "To je super..." řekl, ale já myslela, že by z toho měl mít radost, nicméně neměl,a já jsem to jen tak přešla. Když jsem vystupovala, líbl mě na tvář a šla jsem domů. "Ahoj mami, jsem doma! " "Ahoj Elie,Leo mi říkal, co jste prováděli ve škole. Měla bych se zlobit, že to děláte moc okatě, ale když o nic nešlo, tak to nevadí. Ale dávejte si pozor ." Leo končil dneska o hodinu dřív, tak měl čas to mamce říct, ale já jsem chtěla mamce říct o tom, že jsem se možná trochu živila. "Jo, ohledně toho, když jsme se celá třída smáli, jakoby do mě proudila z učitelky ta radost." Ale to je super, ty jsi se poprvé živila, a z dobré nálady, ty budeš určitě po mě. Protože, víš jak jsme říkali, že si vyberete, kým budete, no nebylo to tak doslovně. Vy to v sobě už máte "zakódovaný" jen nikdo neví, co to bude, proto se mluví o tom, že si to vyberete. Jde o to, že se čeká, co se projeví." "Takže já se fakt poprvé "najedla" z pocitu? A není to nějak brzy po tom, co jste nám vůbec řekli, kdo jsme?" Ale vůbec ne, je to hrozně individuální. Musíme to oslavit!" A tak jsme večer měli takovou malou rodinou oslavičku.

Doufám,že se vám mé psaní líbí. :D Co myslíte, že se honilo Dylanovi hlavou, když byl z té informace smutný? Mějte se hezky. :)
Lucka ^.^