Affectus

Dylan

Eliie

,,Mami?Musím ti něco říct!'' křičím ráno na mamku. Chci jí říct o včerejšku, kdy jsem zkoušela své síly. Myslím, že se to fakt povedlo, ten muž se usmál. Ale hned jak jí to řeknu, budu muset jít do školy, je pondělí. Ach jo, mě se tak nechce, no , alespoň se uvidím s holkama , a ten kluk, co prodává ve starožitnictví chodí k nám na školu taky, jen o třídu výš. Mamka vchází se zaklepáním ke mě do pokoje s otázkou: '' Co potřebuješ??'' ''Včera , když jsem se byla projít, sedla jsem si na lavičku proti muži, který si něco četl a tvářil se zatmušile, soustředila jsem se na pocit radosti a po chvíli se ten chlap usmál, sice jen nepatrně,ale myslíš, že jsem za to mohla já??'' ''Opravdu jsi to zkoušela?? To jsem ráda, Leo vypadal že to mu ale vůbec nechce věřit. Ale ohledně toho, jo myslím že jsi to klidně mohla udělat ty, můžeš to zkusit trénovat dál, ale hlavně nebuď moc nápadná. Myslím, že to v sobě probudíš rozhodně dřív než Leo.'' '' To mě potěšilo, jooo, neboj, budu opatrná.'' říkám jí vesele a mamka mi povídá, že musím na autobus do školy, abych nepřišla pozdě a neujel mi. Jestli to stihne , nebo nestihne Leo je mi jedno, má se starat sám o sebe.

V autobuse

Když nalézám do autobusu , všímám si posledního volného místa na dvou sedačkách a sednu si k oknu. Ráda se koukám z okna, jak ubíhá cesta, můžu se při tom zamyslet. Napadlo mě, že můžu zkusit pohnout pocity někomu tady, ale pak jsem si řekla, že až jindy. A do autobusu právě nastupuje Leo a já mám vedle sebe místo ,nicméně on se rozhodl, že bude stát. Takže po zavření dveří si můžu dát školní tašku na sedadlo. Alespoň ji nemusím držet na klíně. Cesta uběhla docela rychle a my vystupujeme na zastávce téměř u školy, je to jen kousek.

Škola

V šatně už se přezouvá Karen ''Ahoj. -Ahoj Ell.'' Takhle se zdravíme vždycky. Vyměním boty za přezůvky , svléknu mikinu a jdeme s Karen do třídy. ''Ahoj Ellie...'' uslyším najednou a otočím se, za mnou stojí Dylan. '' Ehm...Ahoj Dylane?'' ''Jé, máš na krku sovičku...sluší ti '' ''Děkuju'' určitě jsem teď rudá jak rajče '' Ty jsi věděl že jsem ten den měla narozeniny?''Fakt mě to zajímá, protože jestli jo, je to od něj fakt pozorný. '' Možná...'' to řekl docela tajemně a pak řekl, že už musí jít do třídy. Karen už tam taky je, ještě že neslyšela tenhle trapnej rozhovor. ''Tak co jste si povídali?'' Samozřejmě, musela se zeptat, to je celá ona. '' Nic zajímavého, řekni mi radši , jestli se dneska z něčeho píše. '' '' Tak si to nech... píšem z češtiny, ty ses neučila ,co?'' ''Ne'' fakt o ničem nevím, tak snad to dopadne dobře.

Autobus domů

Naštěstí jsem školu dneska přežila, písemka byla nakonec lehká, jen mě neohlášeně zkoušel z Dějáku, to moc slavně nedopadlo. Už sedím v autobuse na cestě domů a sbírám tady odvahu, abych zkusila někomu změnit náladu, sedím tak, že vidím stojícím cestujícím do očí. Stojí tam paní, která se tváří nepřítomně a očividně myslí na něco ošklivého. Začala jsem jí koukat do očí a představuju si, jak jsem někde na pláži a šťastná se rozbíhám proti vlnám průzračného moře, nikde nikdo a z vody vyskakují delfíni. Prostě pocit naprostého štěstí, a pokouším se ho předat té pani.''Co to děláš?'' vylekal mě něčí hlas a probírám se z toho příjemného pocitu štěstí. Je to Dylan. ''Ehm, jen jsem se zamyslela, co ty?'' ''Jedu domů'' Dylan odpovídá s pobaveným hlasem, a mě dochází že jsem v autobuse a vedle sebe mám volné místo''Posaď se, mám tu volno.'' Dylan si sedá a prohlíží si mě. Zase cítím jak rudnu a odvracím oči k oknu. A slyším jak mi v hlavě zní: ''Vím co jsi dělala.'' Byl to Dylanův hlas, určitě, a otáčím se na něj s nevěřícným pohledem. ''Cože, říkal jsi něco?'' Snažím se aby to znělo jakože nic, kdyby se mi to jen zdálo. '' Jo, říkal.'' A mrknul na mě. ''A co se myslíš, že víš že jsem dělala?'' ''O co ses snažila.'' Opravil mě. Vlastně má pravdu, přerušil mě a já to nedokončila. '' Jak to víš?'' ''Řeknu ti to, když se pak půjdeš se mnou projít, třeba po parku u vás.'' ''Tak jo.'' A zbytek cesty jsme se bavili jen o škole a ostatních věcech.

Park

Při vystupování jsem musela počkat na Lea , aby vzkázal domů , že dnes přijdu později. A mohli jsme jít. Jsme v parku a sedíme na nejodlehlejší lavičce, aby nás nikdo nerušil. '' Tak mi řekni , co víš.'' řekla jsem mu,'' Vlastně víc než ty, je mi šestnáct, takže už jsem plnohodnotný Affectus. '' Začala jsem na něj zírat s otevřenou pusou, ale jak poznal co jsem dělala? To to bylo tak očividné? A přesně na to samé jsem se ho zeptala. '' Ne, neboj, normální člověk by to fakt nepoznal, my ale nejsme normální, a po úplné proměně vidíme někteří i tu energii, která proudí mezi Affectus a člověkem, ta tvoje byla plná štěstí, a volnosti. Bude z tebe určitě jednou dobrá Affectus.'' ''A ty jsi dobrý, nebo zlý?'' ''Normálně bych si to bral osobně, ale tobě to vysvětlím. To , jakýma pocitama se živíme, neznamená , jestli mi sami jsme zlí, nebo dobří. Koukni se třeba na svého tátu, doufám že víš že on je podle tebe ten ''zlý'' přitom je to hrozný dobrák.'' ''To jsem nevěděla, a promiň nechtěla jsem se tě dotknout. Tak tedy, jakými pocity se živíš ty? Je tohle už správná otázka? '' ''Jo'' řekl zase pobaveně.''takhle je to dobře, já se živím pocity dobrými.'' Nevím co na to říct tak řeknu jen: '' Aha, to je fajn.'' Trapas.... Najednou se utápím v Dylanových očích a lačním po polibku,Dylan se ke mě naklání ještě blíž a už se líbáme. Bylo to neskutečně úžasný, žádný jiný polibek v životě nebyl tak dokonalý jako tenhle, škoda že skončil tak brzy. Dylan se odvrátí a omlouvá se mi: '' Promiň já.. '' ''Nemusíš se omlouvat, byl to ten nejlepší polibek v životě.'' říkám a fakt se divím, kam se poděla moje stydlivost. '' Jo, to byl...'' řekl Dylan téměř neslyšně. Já ho ale slyšela a usmála jsem se. Pak jsme už jen mlčky šli k mému domu a rozloučili se. '' Tak zítra ve škole.'' řekl Dylan a já jen přikývla a řekla: '' Ahoj...'' a zavřela jsem dveře.

Další díl je tady , doufám že se vám líbil a užili jste si ho, když mi budete dávat VOTE, bude mě to motivovat, abych psala dřív a né po tak dlouhé době, tenhle díl bych chtěla věnovat Nikcy-N :)