Affectus

Škola končí

Chces se dneska videt? Přečetla jsem si příchozí esemesku.Dylan.Jasně že jo, ale dneska je předposlední den školy,měla bych tam přijít... On snad Dylan nejde? Nebo myslel až po škole? Jasny,ale jedine az po skole,nepojedes busem? Já sama už jsem oblečená a nasnídaná, jen Leovi se dnes udělalo špatně, tak do školy nepujde. Jedu,drz mi misto. :-) Aha, tak buď na školu zapoměl, anebo myslel celou dobu až po škole.
Koukla jsem na hodinky a zděsila jsem se, autobus jede da pět minut. Rychle jsem popadla tašku s tím co je předposlední den do školy potřeba a v předsíni jsem si nazula své oblíbené boty, alespoň budou pohodlné,když teď poběžím na autobus.
Když jsem doběhla, autobus už tam stál a zrovna nastupoval poslední cestující,úlevně jsem si oddechla a až teď jsem si uvědomila, jak jsem po té cestě zadýchaná. Koupila jsem si jízdenku a šla jsem hledat nějaké místo. Když jsem se rozhlížela, zdálo se, že je všechno obsazené...dokud na mě někdo nemával ze zadu. Ten někdo byl samozřejmě Dylan. Usmála jsem se a šla si za ním sednout. "Copak,dala ses na běhání po ránu? " zeptal se mě s pobaveným výrazem. "Jo, přesně tak, ale začínám, tak mi to déle trvalo." "To je super, tak budem chodit běhat spolu." Ale ta poslední věta, co řekl zněla, jako když to myslel vážně. "Leda tak v Itálii." "No vidíš, Itálie, naši mi o tom taky řekli včera a pak jsme se koukli, jak vypadá ten apartmán, je pěknej. Já už se těším, co ty?" Já, já se nemůžu dočkat... "Jo bude to fajn, třeba se tam budeme moc spolu vytratit a někam spolu zajedeme. " "jé, hele už jsme u školy,tak pojď." Autobus skutečně zastavuje tak prolézáme uličkama ke dveřím a můžeme vylézt.
U školy se rozcházíme aby nás ani tady nikdo neviděl spolu, ale naštěstí je škola jen tři hodiny, tak se uvidíme brzy. V mé třídě už je rušno a židle jsou připraveny tak, aby se dalo dobře koukat na film, který nám pustí. Normálně bychom měli angličtinu, takže nám učitelka pustila film v angličtině, pouze s titulkama. Další hodinu jsme měli mít češtinu-literaturu a místo ní jsme se koukali na nějaký starý film z roku 2015 jmenovalo se to Papírová města. Prostě nějaká stará vykopávka, kterou učitelka našla někde na půdě,či co. A o poslední hodině jsme šli místo přírodopisu šli ven, na procházku. Vážně hrozně super s tou naší učitelkou, která nám popisovala každý mech a kamen. Oběd jsem si dneska odhlásila,najím se doma. Před školou čekal Dylan a tak jsem šla s ním na autobus.
V autobuse jsem se ho zeptala,jestli by mě nenaučil živit se z někoho, i když se mu nemůžu dívat do očí. "Nejdřív si musíš vybavit tu radost, kterou ten člověk v sobě má a pak ji uchopit a přitáhnout si ji." "Jo vypadá to jako obrácený postup při ovládání nálad." "Vlastně máš pravdu, zkus si to." Předemnou seděl nějaký pán, který se vesele bavil s paní vedle sebe. Představila jsem si tu jeho radost jako nějakou velkou hmotu nad jeho hlavou a pomalu jsem ji v myšlenkách začala přitahovat k sobě. Když už byla u mě,začala jsem pociťovat vlny náhlé radosti a po chvíli jsem si připadala sytá. Pustila jsem to a přestala na tu hmotu myslet. Hmota, jakoby zmizela,přitom tu vlastně nikdy nebyla. "Wow,to bylo fakt něco. Takhle rychle bych to nečekal." Cítila jsem jak mi zarudly tváře a tak jsem se odvrátila k oknu.
"Tak ve dvě na zastávce." Domlouvali jsme se na čas,kdy se sejdem aby jsme mohli jít do naší tajné skrýše. Musela jsem jít domů sama aby rodiče neměli podezření. Doma jsem prostě řekla, že nemám hlad,protože už jsem "jedla". Samozřejmě to pohopili a tak jsem se šla převléct. Nakoula jsem do pokoje k Leovi a ten už ani neležel v posteli, ale hrál hry. Vůbec nic mu není,podle mě jen nechtěl do školy a zítra si pro vysvědčení dojde.
Ve dvě jsem došla na zastávku a odtud jsme šli s Dylanem spolu. První co jsme udělali v bezpečí naší chaloupky byl jeden dlooouhej polibek ,že jsem ani nechtěla aby vůbec někdy zkončil. Jinak se nedělo nic neobvyklého, co by stálo za zmínku...

Ahojte, jak jsem slíbila, je tu další díl, jak si užíváte vánoční prázdniny? Co dárky ? Jinak v médiích máte ten domek v Itálii. Děkuju všem,co tenhle příběh čtou. Mějte se hezky. Lůca