Affectus

Tma

Jdeme stále dál,ale najednou Dylan zpozorní. "Někdo nás sleduje." Taky mám takový pocit, otočila jsem se, a vtu se zachvěl keř nejblíže u nás. "Kdo je tam?" Zeptala jsem se opatrně ,ale nic se neozvalo, ani se nic nepohlo. Dylan se tedy vydal tím směrem,kam jsem koukala. Čím víc se ke keři blížil,tím víc šel nejistěji. "Téď" ozval se odněkud výkřik, a zpod keře vylezl ozbrojený mladík. Mladíci vylézali i z dalšíck křovisek a začali na nás mířit svýma zbraněma. Jo,jsme v háji...Co teď? Sebrala jsem opatrně ze země kamen a čekala jsem, jestli Dylan dá povel k tomu, abychom začali zdrhat. Opravdu se tak stalo,mrknul na mě, já se rychle otočila vzad a pelášila jsem,co mi nohy stačily. Byla jsem hrozně vyděšená, a když se ke mě blížil jeden z mladíků,napřáhla jsem se a z boku jsem hu hodila kamen na hlavu. Bohužel,nebo spíš bohudík jsem ho zasáhla tak tvrdě, že se okamžitě složil k zemi. Udělalo se mi zle,snad jsem ho nezabila?!? Naštěstí se mi udělalo lépe, když jsem viděla,že Dylan je mi v patách a taky vrhá všechno možné po těch týpcích. Běžím vytrvale dál, a když se zdá,že za mnou už nikdo neběží, zpomaluju a hlasitě dýchám. Náhle se ozve Dylanův výkřik:"Pozor!!" Cítila jsem, že mě něco udeřilo do hlavy,padala jsem a dopadla na tvrdou zem. Pak všechno zčernalo.
Když jsem se probrala,byla jsem značně zmatená,bolela mě hlava,ale hlavně byla tma,takže jsem ani neviděla,kde to vlastně jsem,snažila jsen se nepanikařit,neslyšela jsem žádné zvuky,nikdo jiný tu se mnou nebyl ,vydala jsem se na "průzkum". Poslepu jsem opatrně vstala,snažila jsem se nevnímat tu ostrou bolest v hlavě a udělala jsem váhavý krok vpřed. Pak ještě další a natahovala jsem při tom ruce,abych nenarazila na případnou zeď. Uslyšela jsem zavrzání dvířek, a dovnitř místnosti,kde jsem byla se dostal paprsek jasného světla. "Á koukám, že už jsi se probrala." Řekl mi hlas,který patřil nějakému neznámému muži. "Kde to jsem?" Zeptala jsem se a snažila jsem se,aby v hlase nebyl slyšet můj strach.
"To by tě zajímalo ,co? Ty zvrácená-" "To by stačilo!" Ozval se další hlas,tentokrát ženský. Ne,že by se mě ta žena moc zastala, protože pak zmáčkla vypínače a prudce rozsvítila světlo. Nejdřív mě to hrozně bolelo do očí,ale když jsem si přivykla,rozhlédla jsem se nepatrně po té místnosti,kde jsem byla. Byla to vězeňská cela,byli to Affectus,kteří mě tu drželi. "Teď půjdeš s námi." Řekla ta žena, rozhodně jsem se jim nechtěla dobrovolně vzdát."To ani náhodou!" Odsekla jsem. "Ale jó,samozřejmě,že půjdeš.Pánové?" Žena zavolala dva svalnaté muže,ti mě vzali za ramena,přesto že jsem kopala a vzejpala se. Dovláčil mě do místnosti,kde bylo jedno křeslo s páskama a stál tam nějaký asi 20-ti letý kluk. Chlapi mě spoutali ke křeslu abych se nemohla hýbat a odešli, žena jen řekla:"užij si to.." a odešla s potěšeným výrazem. Zůstal tu se mnou jen ten kluk. Rozhodně nebyl tak nevinný,jak se na první pohled zdálo. Přišel ke mě a snažil se mi vštěpit negativní myšlenky, byl to Affectus,zlý Affectus. Rozmohl se mnou hroznej vztek a cítila jsem jak si ho bere ten Affectus. "Můžeš mi říkat Paul, uvidíme se teď hodně často. Přešel ke mě blíž a snažil se mě líbat, já jsem hned uhla hlavou na stranu."Ty budeš dělat problémy,jo?" Řekl a vrazil mi facku. "Tak,to by pro dnešek mohlo stačit." Přišla do místnosti zase ta žena. "Kde je Dylan?" Zeptala jsem se a nechala jsem Paula,Paulem. "Myslela jsem,že to budeš vědět ty, když se ho mým mužům nepodařilo chytit.

Leo

"Máme je,teda vlastně jen Ellie, Dylan někam utekl. " slyšel jsem z kuchyně někoho promluvit. Rychle jsem tam přiběhl. "Co??Co s ní bude,nesmíte jí ublížit!!" Byl jsem v šoku, jak se mohla nechat chytit? A jak jí mohl Dylan opustit?? Až ho uvidim,tak ho snad zabiju, je to přeci jen moje sestra,moje dvojče. Mám Ell rád...

Další díl je na světě, jste moc naštvaní? Hlavně mě nezabíjejte :D :D mějte se hezky :*