Affectus

Zakázaná láska

"Co to tady děláte!?" Vykřikla rozhozeně Dylanova matka. Moje mamka se nezmohla ani na slovo,takže Dylanova pokračovala: "Oba víte,že tohle nesmíte! Mohli by vás za to i zabít. Vlastně bychom vás měly zabít i my." Leo byl očividně naštvaný,že jsme si nedávali pozor,ale hlavně se bál. Nevědomky jsem ho chytla za ruku a on ji pevně stiskl. "Co to zase děláte?!? Okamžitě se pusťte! "To už vykřikla moje mamka,celá rudá vzteky. "Jedeme domů! A vy dva od teď k sobě ani na krok! Budete mít domácí vězení." "Cože? Ale to né,my se milujeme!" Už jsem nevydržela mlčet. "Je to nechutný a šíleně zvrácený! Ale rozhodně to není láska." Řekla Dylanova máma s odporem. "
Teď jděte balit a s tebou ,mladá dámo si to ještě vyřídím." Chtělo se mi ječet,kopat a brečet. Rozběhla jsem se s hlasitým brekem směrem k apartmánu . A zavřela jsem se ve svém pokoji. "Balte se,jedem domů,HNED!" Zařvala jedna z matek na celý dům. A pravděpodobně už vše vykládali tátivi a Leovi. Nemůžu uvěřit,že to vše krásné skončilo jedním polibkem na pláži. Proti tomu,že jedeme domů asi nic neudělám,takže jsem do svého kufru začala skládat všechny své věci. V tom se rozletěli dveře a ve dveřích se oběvil táta. "Máš štěstí,že zrovna dneska letí letadlo. Tak si pohni,ať ho stihnem." "Už mám zabaleno...já už můžu.." řekla jsem mezi vzliky a táhla jsem kufr k autu. Už tam stál Dylan. "Já... promiň,je mi to hrozně líto.Miluju tě." "Neomlouvej se, stálo to za to,miluju-" políbil mě. Dlouhou chvíli v jeho obětí přerušil Leo. "Ehm..lidi,je mi to líto,ale měli byste přestat-naši už jdou." Leo s námi soucítil,má teď taky holku a nedovede si představit,kdyby ji ztratil. "Miluju tě." Zašeptala jsem ,kufr zůstal nechala u auta a já nastoupila. Dala jsem si do uší sluchátka a zrovna mi hrála písnička If I can't be with you. V tu chvíli mi zase tekly slzy proudem. Bylo mi fakt hrozně na nic.
   Cesta mi připadala nekonečná. Rodiče se kvůli mě dohadovali a bratr si psal s Juli. "Pozdravuj ji" řekla jsem najednou a dál jsem nevnímala své okolí. A najednou jsme stáli před letištěm. Vzpomínky na zbytek dne mám už takové rozmazané.
     Pořádně jsem se probrala až doma. "A od teď ani na krok z tohodle domu!" Řekla hodně nahlas mamka ,a já odešla do svého pokoje. A pak mě to napadlo... zamkla jsem se a vytáhla jsem svůj starý školní batoh. Naházela jsem do něj nějaké oblečení,deku a veškeré své peníze, ani mobil ne,co kdyby se  mě pokoušeli vystopovat.
Naštěstí můj pokoj není vysoko nad zamí,takže jsem vyskočila oknem,bez jakěhokoli vzkazu . Namířila jsem si to k našemu skromnému domku. Chystala jsem se vejít, ale uvnitř se ozývaly jakési vzlyky . Opatrně jsem nahlédla dovnitř a tam seděl Dylan v rohu a tiše brečel. Nevadí mi kluci,kteří se nebojí dát své city najevo. Potochu jsem k němu přisedla, opřela jsem se o něj a jednou rukou jsem ho objala." Jsem tu s tebou, nikdy tě neopustím...nikdy.." On se ke mě otočil s opuchlýma očima,asi tu seděl dlouho. "Bál jsem se,že už tě nikdy neuvidím,rodiče se chtěli odstěhovat,utekl jsem... vlastě jsem plánoval, že pro tebe třeba zítra přijdu. Očividně už nemusím." Řekl a pokusil se o úsměv. "Na chvíli tu jsme v bezpečí,ale myslím si, že po nás brzy vyhlásí pátrání,tak budeme muset odejít. " řekla jsem až moc v klidu. Zbytek večera jsme strávili v objetí,které nám připomělo,že jsme v bezpečí.alespoň prozatím...

Tak tady je další díl,máte ho jako dárek k vysvědčení :D je to trochu kratší, psala jsem ho ve škole,ale myslím,že se tam toho dost dělo,co říkáte na takovýto průběh situace? :D