Mistake

1.

Chcete o mně něco vědět? Už to budou tři roky, co nevěřím lidem a nepustím k sobě nikoho. S nikým se nemám chuť bavit a pořád se přes to nemůžu dostat. Ano opustil mě jediný člověk, na kterém mi tolik záleželo. Nemáte ani tušení, jak se tato slova těžce vyslovují. I když bolest pomalu ustupuje, tak ji pořád cítím. Navždy budu mít tu velkou jizvu na srdci.

Pořád mě ta vzpomínka v hlavě pronásleduje. Vidím to, jak ke mně jde přes silnici a směje se na mě. Vidím, jak se ke mně blíží a políbí mě. Všechno bylo bez chyby až na ten moment, kdy jsem slyšela výstřel a viděla jsem, jak Justin padá na zem z mé náruče. Snažila jsem se ho zachránit, volala jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Viděla jsem, jak leží bezmocně na silnici, a nemohla jsem udělat nic. Nemohla jsem dýchat. Už si pamatuji jen to, jak jsem spadla vedle něj a naposled se na něj podívala. Tehdy byl ještě při vědomí. Mohla jsem ho zachránit, ale nedokázala jsem to. Nikdy si to neodpustím. Nikdy.

Ležela jsem na zahradě u bazénu a opalovala se. Vzala jsem si ipod a pustila si písničky. Musela jsem přijít na jiné myšlenky. Nebyl den, kdybych na něj nemyslela. Pořád ho tolik miluji. Jako kdyby tu pořád byl. Momentálně jsou velké prázdniny a já nemám co dělat. Každý den se jen válím, koukám na film, nebo někam vyrazím se svojí nejlepší kamarádkou Lily. Ta na rozdíl ode mě, má kluka a je šťastná. Já jsem přesný opak.

„Chanel!“

„No mami? Co je zase?“

„Zlatíčko, nechceš se mnou jet nakoupit?“

„Vypadám na to, že by se mi chtělo?“ zasmála jsem se.

„No dobře, ale namaž se krémem, ať se mi tu nepřipálíš.“

„Rozkaz mami.“ Zvedla se, dala mi pusu na čelo a byla pryč. Teď jsem byla sama doma. Rozhodovala jsem se, co bych tak mohla dělat. Řekla jsem si, že bych si mohla zaplavat a pak se podívat na film.

Vstala jsem z lehátka a rozběhla se přímo proti bazénu a skočila do něj. Milovala jsem ten pocit, jak mě obklopují bublinky kolem těla. Pokaždé když jsem si šla zaplavat, tak se mi vybavila vzpomínka. Vzpomínka na Justina.

 "Nekoukej na mě tak!“

„Proč ne?“ zasmál se a jeho ruce se mi obtočily kolem ramen.

„Protože moc, dobře víš, jak to nemám ráda.“

„Ale já miluju, jak se vždycky snažíš si zakrývat obličej. Baví mě, to pozorovat.“ V tu chvíli mi došla trpělivost, skočila jsem na něj a ponořila ho pod hladinu. Věděla jsem, jak nesnáší, když mu namočím jeho dokonale upravené vlasy.

„Chanel co to- - děláš?! To stačí!“

„Nevidíš? Snažím se tě utopit!“

„Vážně? Jak si přeješ!“ Chytil mě a vyhodil mě o kus dál, než jsem byla. Rychle ke mně připlaval a začal mě lechtat. Nedalo se to vydržet. Přímo jsem to nesnášela. Viděla jsem jeho vítězný výraz, když jsem se vzdávala a přitáhl si mě blíž k jeho tělu. Díval se mi přímo do očí a políbil mě. Tolik jsem to milovala. Milovala jsem, když kolem mě obtočil jeho ruce, pevně mě sevřel a líbal mě. Cítila jsem se tak v bezpečí.

„Tak moc tě miluju.“

„Já tebe taky Justine.“ Sevřela jsem ho ještě pevněji. Nikdy jsem nechtěla, aby tenhle moment skončil.

„Víš, co na tobě miluju nejvíc?“

„Co?“ Zvědavě jsem se na něj podívala.

„To jak nikomu nedokážeš ukázat, jak ti na něm záleží, ale mně ano.“ Měl pravdu. Milovala jsem ho víc, než cokoliv jiného na světě. Ani svojí rodině a nejlepší kamarádce nejsem schopná ukázat, jak moc mi na nich záleží. Jsem si, ale jistá, že oni to vědí.

„Víš, co miluju zase já na tobě? Že mě znáš víc, jak kdo jiný a vždy mě dokážeš přečíst. Poznáš, jak se cítím a jestli říkám pravdu nebo ne. Víš, co dělám, když jsem nervózní, nebo když se stydím. Máš mě rád takovou, jaká jsem. Ty jsi důvod, proč se každý den směju. Ty.“ Chytil mi obličej a políbil mě.

„Nedokážu si představit život bez tebe.“

 

Jakmile jsem se probrala do reality, uvědomila jsem si, že pláču. Měla jsem ten největší knedlík v krku a nedal se polknout. Po třech letech jsem se přes to nemohla přenést. Nedokázala jsem to. Neustále si vyčítám, že jsem ho nezachránila. Je to moje chyba. Kdyby nebylo mě, tak by byl naživu. Za všechno můžu já.

Vylezla jsem z vody a lehla si zase na lehátko. Nebyla jsem schopna ani na nic myslet.

Kdy už budu schopná žít normálně? Kdy už konečně budu schopná jít někam, kde mě nebude pronásledovat ta bolest, ty vzpomínky, ty emoce. Je to k nevydržení. Každý den, když se probudím, tak první co mě napadne je Justin. Představuji si, jak leží vedle mě na posteli, a já pozoruji, jak spí.

Pořád ho cítím. Mám jeho oblíbené tričko, které nejsem schopna vyhodit, i když vím, kolik bolesti mi to přináší, když se na něj podívám.

„A dost!“ vykřikla jsem s brekem. Utíkala jsem do domu a po schodech do mého pokoje. Otevřela jsem skříň a vyházela všechny věci Justina. Včetně jeho oblíbeného trička. Vzala jsem krabici a naházela to do ní. Utíkala jsem na půdu a hodila ji tam. Rychle jsem se vrátila do pokoje a lehla si na postel. Cítila jsem, jak rychle mi buší srdce. Jen tak jsem ležela na posteli a koukala do stropu. Byl bílý. Jako všechno co je v mojí hlavě a v mém srdci. Bílá jako prázdnota. Nic. Všechno kolem mě se točilo. Musela jsem zavřít oči a uklidnit se.

Tak tohle je konec první části. Prosím pište mi co si o tom myslíte, vážně se snažím a doufám, že se Vám to líbí! Děkuju za přečtení:)

-A