Mistake

9.

Cítila jsem, jak mě Justin hladí po tváři a snaží se vzbudit. Neměla jsem ponětí, jak jsem mohla usnout.

„Zlato, jsme doma.“

„Co? Už?“

„Ano, skoro celou cestu si prospala.“ Usmál se a dal mi pusu na ruku.

„Ani nevím, jak se mi to podařilo. Vždyť není ani 12 hodin.“

„Ani se ti nedivím, po tom čím jsme dnes prošly.“

„To je pravda.“ Otevřela jsem si dveře a vystoupila z auta. Justin mě následoval a obmotal kolem mě ruce. Vešly jsme do domu a rodiče ještě nebyli doma.

„Poď Chanel, musíme si promluvit.“ Byla jsem připravená na náš plán, co jsme vymyslely.

„Ano.“

„Víš, jde o tvoje bezpečí a já o tebe nechci přijít. Nemůžu.“

„Ano Justine, ale tvoje hraje taky důležitou roli.“

„Chanel, já se dokážu ubránit, ale ty ne. Jsi křehká a zranitelná.“

„Já vím, co dokážu!“

„Prosím uklidni se Chanel.“

„Ne! Neuklidním. Já vím, na co tím narážíš a to nedopustím! Nechci být zase bez tebe! Už ne!“

„Bude to jen dočasné.“

„Ne nebude a ty to víš. Co když se ti něco stane?“

„O mě se bát nemusíš.“

„To si děláš legraci? O tebe se bát nemusím? Justine, to si snad zapomněl, čím vším jsem si prošla?“

„Prosím nedělej to ještě těžší než to je. Je to pro tvoje dobro. Myslíš, že se chci od tebe držet dál? Myslíš, že ti chci způsobit další bolest? Nechci. Slibuju, že až se o něj postarám, tak se k tobě vrátím.“

„Já ti nevěřím. Nevěřím ti. Já bez tebe nedokážu být, Justine!“  Snažila jsem se rozbrečet a podařilo se.

„Jsi silná, dokážeš to. Prosím, udělej to pro mě.“ Přistoupil blíž a chytil mi do dlaní tváře.

„Víš co? Odejdi si! Odejdi a nesahej na mě!“ Odstrčila jsem ho od sebe.

„Chanel.“

„Jakmile odejdeš z těchto dveří, tak už ti po druhé neodpustím. Kam se to podělo? To „Jsme v tom spolu. Společně to dokážeme.“ No kam? Ani nevíš, jak moc to bolí.“

„Pochop to.“

„Nepřibližuj se ke mně! Jdi pryč. Hned.“ Viděla jsem, jak zaťal čelist a snažil se udržet slzy. Jde mu to dobře. Otevřel dveře a odešel pryč. Neřekl ani slovo. Utíkala jsem nahoru po schodech do svého pokoje a skočila jsem na postel a usmála se pro sebe. Dokázaly jsme to. Společně. O chvilku později mi začal zvonit telefon. Justin.

„Víš, jak to bolelo Chanel? Jsi vážně skvělá herečka.“

„Já vím a už jsi měl na krajíčku.“ Zasmála jsem se, když jsem si promítla v hlavě jeho pohled.

„Máš pravdu. Jsem taky dobrý ne?“

„To si piš. Myslíš, že to vyšlo?“

„Myslím, že jo. Ten debil nám sežral všechno. Víš, co máš dělat dál dobře?“

„Ano vím, číslo mám. Nebude trvat dlouho, než zavolá.“

„Zavolá ti za pár minut. Je rychlý. Jsem na tebe pyšný zlato.“

„Spolu jsme to dokázali. Je z nás dobrý team.“

„Stejně buď opatrná dobře? Nikdy nevíš, čeho je schopný.“

„Dobře. Zavoláme si později.“

„Zavoláme, pa.“

„Pa.“

Měla jsem velkou radost, že to vyšlo. I když to není konec, doufám, že tomu Marshall uvěřil. Netrpělivě jsem pozorovala telefon a čekala, než začne zvonit. Trhla jsem sebou, když jsem slyšela, jak mi volá. Snažila jsem se, abych zněla co nejvíc uplakaně.“

„Haló?“

„Ale, ale, ale. Kdopak tu má zlomené srdce?“

„S kým mluvím?“

„No tak, kočičko určitě víš. Kdo bych asi tak mohl být.“

„Ty parchante, nech nás na pokoji!“

„Koukám, že už ti to docvaklo. Že ti to trvalo děvče.“

„Co po mně chceš?“Vykřikla jsem do telefonu, tak aby uvěřil, všemu co se právě stalo. Zněl příšerně.

„Chci tebe.“ Stlačil se mi hrudník, když jsem zaslechla jeho slova. Tohle nebylo v našem plánu s Justinem.“

„Jak to myslíš?“

„Jak myslíš? Chci tě. Chci, abych způsobil tomu zmetkovi pořádnou bolest.“

„Neříkej mu tak!“

„Nebo co? Zabiješ mě? Už se bojím.“ Slyšela jsem jeho ironický smích v telefonu.

„To nikdy neudělám. Na tvojí úroveň se nikdy nesnížím.“

„Vážně? Tak to Vám potom nedám pokoj. Nechceš přeci, aby se tvojí lásce něco stalo? Nebo ano? Tentokrát, by to bylo opravdové. Už si to představuješ? To, jak mu jdeš na pohřeb se svojí vinou, že jsi ho nemohla zachránit a že díky tvojí chybě zemřel.“ Tolik to bolelo. Do očí mi vyhrkly slzy a já to nemohla zastavit. Tentokrát to bylo opravdové.

„Prosím, nech nás na pokoji. Prosím.“

„Až takhle? Tak poslyš ty malá děvko, jestli mi nedáš, tak to bude konec nejen pro Justina, ale i tvojí rodinu. Zbavím se všech, na kterých ti závidí. Včetně tvojí kamarádky. Lily? No nemám pravdu?“

„Je z toho vynech! To je jenom mezi námi!“

„To by pak nebyla, taková zábava no nemýlím se?“

„Za tohle zaplatíš. Přísahám bohu.“ Svírala jsem telefon a byla jsem vzteky bez sebe. Chtělo se mi křičet.

„Už se třesu. Máš čas do zítra. Budu čekat na telefonát kočičko.“ Zavěsil.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Myslela jsem, že zešílím. Nic nejde podle plánu, všechno je jinak. Co mám říct Justinovi? Pravdu, nebo mám lhát? Neměla jsem ponětí. Jen jsem seděla a koukala před sebe. Jestli budu lhát, tak mi to neodpustí, ale měla bych šanci zachránit jeho, rodinu i přátelé. Vím, co mám dělat a jdu do toho.

Tak co myslíte? Jak se Chanel rozhodne? Nevím, jestli zítra přidám další díl protože toho mám hrozně hodně. Tak nejpozději v neděli:)

Děkuji za přečtení

-A