Mistake

25.

Z pohledu Chanel

Seděla jsem v autě a pozorovola Justina. Byl tak šťastný. Nemohl se přestat usmívat. Nedokážu si ani představit, jak musel trpět, když jsem tu s ním nebyla. Nic z toho si nepamatuju. Vím jen, že mě pohltila tma a já slyšela, jen šepot hlasů kolem mě. Nechci na to myslet. Vyháněla jsem myšlenky ze své hlavy a snažila se myslet na něco pozitivního. Nechci se zaobírat tím, co už se stalo. Stejně to tím nezměním. Usmála jsem. Usmívala jsem se, jak blázen, protože jsem byla šťastná. Myslím, že až teď mi došlo jaké štěstí mám. Když jsem byla menší, tím myslím v pubertálním věku, tak jsem snila o tom, že budu mít jednou takového kluka. Měla jsem to z těch filmů na které jsem neustále koukala. Byla jsem až moc zasněná, ale věřila jsem v to. Mamka mi říkávala, že život není pohádka a já musím být silná. Že život není krásný, ale je to jedno velké utrpení. To si já ale nemyslím. Prožít si to utrpení, co jsem prožila za tohle všechno stojí. Nemohla jsem být víc než šťastná. Když přišel Justin do mého života, tak první rok byl jako vystřižený z filmu. Potom, co se ale stalo jsem začala přemýšlet o tom, co mi mamka říkala. Uznala jsem, že měla pravdu. Částečně. 

"Justine?" 

"Ano?" Usmál se a položil mi ruku na stehna.

"Rodiče neví, co se stalo že ano?" Na chvíli se odmlčel a znervózněl. "Justine řekni mi to. Mně to nevadí jestli ne."

"Nevědí. Promiň Chanel, chtěl jsem jim zavolat, ale bál jsem se, že by mě pak už nikdy v životě nechtěli vidět. Omlouvám se."

"To je v pořádku. Jsem ráda, že jsi jim to neřekl. Nemají ani ponětí, co se stalo."

"Ještě z jednoho důvodu jsem to nechtěl říkat."

"Z jakého?" Moc dobře jsem věděla z jakého, ale nerada jsem o tom mluvila.

"Ty přeci víš, že má tvoje matka slabé srdce." Hlasitě jse polkla.

"Ano vím. Děkuju."

"Neděkuj mi za nic. To je samozřejmost. Nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo."

"Miluju tě."

"I já." 

"Víš. Bolí to." Řekla jsem a snažila se spolknout zvětšující se knedlík v krku. 

"Lásko, já vím. Vím, že to bolí, ale ty seš silná a tvoje matka taky. Máš to po ní. Ona se jen tak nevzdává."

"Bojím se dne, kdy mi zazvoní telefon a někdo mi oznámí, co se stalo."

"Chanel to neříkej. Prosím nemysli na to. Ten den není dnes."

"Ale příjde. Já-já nejsem připravená. Víš proto za rodiči tak často nejezdím. Bojím se, že když odjedu tak to bude třeba naposledy co jí uvidím."

"Zlato." Zastavil auto uprostřed silnice a otočil se ke mně. Chytil mi obličej do dlaní a podíval se mi do očí. "Teď mě poslouchej." Kývla jsem hlavou. "Všechno bude v pořádku. Všechno je zatím v pořádku. Nesmíš nad tím tolik přemýšlet. Její stav se výrazně nehorší, má jen trošku nemocné srdíčko."

"Já vím Justine, ale  všechno se zdálo v pořádku. Nikdy bych ani nepomyslela na to, že něco takového příjde."

"Pšššt. Lékaři říkali, že to je naprosto normální v jejím věku. Nemáš se čeho bát."

"Ale já se bojím. Protože když se jí něco stane, táta to bez ní nezvládne. Dělá, že je silný, že ho to nezajímá, ale vím že ano. Znám ho až moc dobře."