Mistake

21.

Už mi docházela trpělivost. Každý den sedím na tvrdé židli u Chanel a čekám až se probudí. Mám z toho strach. Ani nevíte jaký. Milovali jste někdy někoho tolik, že by jste za něj položili život? Já se přeju abych byl na jejím místě. Zmeřel bych pro ní. 

Připadá mi, jako kdyby mě ta doktorka vodila za nos a zbytečně mě utěšovala, že všechno bude v pořádku. Nic není v pořádku. Já tu jen tak sedím neschopen pro ni něco udělat. Můžu na ní mluvit hodiny, ale ona neraguje. Chytil jsem jí za ruku a začal zoufale prosit. 

"Prosím Chanel. Prosím prober se. Udělej to pro nás! Prosím!" V krku jsem měl knedlík, který se nedal spolknout. Cítím, jak se mě zmocňují slzy. Nedokážu to udržet. Prostě to nedokážu. Mám pokrk toho předstírání, že jsem silný i když ve skutečnosti jsem slabý. Nejhorší pocit je, když víte, že to je vaše chyba a nic nejste schopni udělat. Nic. Nemám na nic chuť. Nemám chuť nikoho vidět ani s někým mluvit. Nemám chuť jíst a pít. Chci jen jedno. Chci zpátky moji Chanel. 

„Zavři oči Chanel.“

„Co? Proč?“

„Proč se pořád tolik vyptáváš? Prostě je zavři, mám pro tebe překvapení.“

„Dobře, dobře. Už mlčím.“ Zavřela oči a nechala se mnou vést. Držel jsem ji opatrně kolem boků, aby náhodou o něco nezakopla. Bavilo mě pozorovat jak je napjatá.

„Už?“

„Až řeknu teď tak otevři oči.“

„Dobře.“

Přiblížil jsem se k ní a políbil ji. „Teď.“

Otevřela oči a rozhlédla se po zahradě. Nemohla ze sebe vykoktat ani jedno slovo. Stála tam a jen se na to dívala. Byla tak nádherná.

„Justine, to si udělal pro mě?“

„Ano zlato jen pro tebe, dokonce jsem i vařil. Doufám, že tě neotrávím.“ Pobaveně jsem se na ni podíval. „Líbí se ti to?“

„Děláš si srandu? Jak se mě na tohle můžeš ptát? To je to nejkrásnější co jsem kdy viděla.“

„Jsem rád, že se ti to líbí.“ Připravil jsem stůl jen pro nás, všude rozložil svíčky a poházel květy z růže. Všude byla tma a svítily jen svíčky. Vím, že Chanel tohle miluje, tak jsem to pro ni udělal. Chci, aby měla na mě jen krásné vzpomínky, až ji budu muset opustit. Jen při pomyšlení na to se mi dělalo špatně. Tolik jsem s ní chtěl zůstat, ale miluju ji, takže jí musím nechat jít.

„Líbí je slabé slovo. Jsem v šoku. Nikdy bych do tebe neřekla, že jsi romantik.“ Šťouchla do mě loktem.

„Co prosím? Vždycky jsem byl romantik.“ Popravdě to není pravda. Nikdy jsem nebyl, ale ta holka semnou dělá divy.

„Vzdávám se.“ Zasmála se. Tolik jsem miloval její úsměv. Pokaždé když se usmála, tak jsem měl chuť ji políbit. Nemohl jsem odolat a natáhl se k ní. Ruce mi obtočila kolem krku a chytla mě za vlasy. Zastonala, když jsem ji začal líbat na krku. Věděl jsem, že to měla nejradši. Měla svoji oblíbenou voňavku, kterou moc dobře znám. Byla tak sladká. Pomalu se ode mě odtáhla.

„Tak už můžeme začít? Mám vážně hlad.“

„Určitě zlato.“

„Tak co? Chutnalo?“

„Musím říct, že ano.“

„To zní, jako kdyby si byla překvapená.“ Viděl jsem, jak se směje.