Mistake

20.

Zvednul jsem hlavu a cítil jsem, jak mě pomalu začíná všechno bolet. Začal jsem se pomalu zvedat a zaskučel jsem bolestí. Všechno mě neskutečně bolelo. Nemohl jsem hnout hlavou, protože můj krk byl v nehybné fázi. Začal jsem si všechno protahovat a naštěstí to trošku polevilo. Podíval jsem se kolik je hodin a bylo šest hodin ráno. Málem mi vypadly oči, když mi došlo, jak dlouho jsem spal. Posadil jsem se a podíval se na Chanel. Stále dýchala, ale nebyla při vědomí. Chytil jsem ji opatrně za ruku a jemně jí hladil. 

"Dobré ráno zlato." Připadal jsem si, jako kdybych v místonosti byl uplně sám a nikdo jiný. Nikdo mi neodpovídal a já si mluvil sám pro sebe. Jsem si ale jistý, že Chanel všechno slyší. Kéžbych mohl vědět, jak se teď cítí. Tolik mi chybí její provokativní pohledy a její nádherný úsměv. Někdo zaklepal na dveře a já se podíval kdo vchází dovnitř. 

"Tak už jste vzhůru!" Usmála se doktorka a šla směrem ke mně. 

"Ano, ani nevím, jak jsem mohl usnout."

"Myslím, že vaší přítelkyni to, že tu jste svědčí."

"Jak to myslíte?"

"Její stav se očividně lepší. Sice to není uplně skvělé, ale musím uznat, že ano." 

"To vážně? Díky bohu!" Nadšeně jsem se usmál.

"Ano opravdu." Usmála se na mě. "Ještě jí ošetřím. Myslím, že nebude trvat dlouho než se probere. Volal jste už rodičům?" V tu chvíli jsem ztuhnul a nevěděl jsem, co mám říct. Nechtěl jsem jim volat. Myslím, že když se Chanel probere, tak už to bude zbytečné.

"No víte ehm."

"Ehm?"

"No já na to nějak po tom všem zapomněl."

"Vy se bojíte nemám pravdu?"

"Ano máte, ale slibuji, že pokud se stav zhorší což určitě ne, tak jim zavolám!"

"Víte, co bych měla udělat?"

"Zavolat jim?"

"Ano, ale neudělám to, že jste to vy." Zasmála se a prohmatávala břicho Chanel. 

"Děkuju!" Byla celkem mladá a milá, takže vím, že se jí líbím, ale bohužel mě teď zajímala jen Chanel. 

"No mě neděkujte a běžte si dát kávu."

"To je skvělý nápad. Děkuju pani doktorko."

"Říkejte mi Lucy." Podala mi ruku a potřásla mi s ní.

"Takže si teď tykáme? Justin."

"Pokud ti to nevadí." Zasmála se.

"Rozhodně ne." Pousmál jsem se a vyšel jsem z pokoje. Sakra, byla hezká. Nikdy jsem neviděl takhle milou doktorku. Myslím, že jí je něco kolem pětadvaceti let. Takže na mě moc stará. V duchu jsem se zasmál. Doufám, že mi neříkala, že se zlepšil stav Chanel, jen aby mě utěšila. To nesmí. Určitě se její stav zlepšil. Poznal jsem to i na jejích tvářích. Už nebyly bledé, ale jemně načervenalé. Nemohl jsem se zbavit pocitu strachu, že se jí něco stane. Pořád tam bylo nějaké riziko. Hodil jsem do automatu pár drobných a stisknul tlačítko. Myslím, že to nebude zrovna nejlepší káva ve městě, ale teď ji potřebuju. Napil jsem se a přísahám, že to je ta nejhorší káva, co jsem kdy pil. 

"Komplikace na pokoji číslo 126!" V tu chvíli mi prasklo srdce. Upustil jsem kelímek s kávou a okamžitě se rozběhl k pokoji. Nemohl jsem popadnout dech. Prudce jsem do někohoho vrazil. Hned jsem ho poznal. Byl to zasranej Lucas. Cítil jsem, jak ve mně vře všechen vztek a každou chvíli vybouchnu. Chtěl jsem ho na místě zabít. Prudce jsem do něj strčil a on se svalil na zem.