Mistake

18.

Praštila jsem se silně do hlavy, takže jsem měla rozmazaný pohled na všechny v autě. Justin se na mě díval a v očích měl slzy. Byl, jak přimrazený a pozoroval mě, zatím co do nás to auto neustále naráželo.

"Justine jeď! Justine!" Okamžitě, jako by se probral do reality a šlápnul na pedál. Viděla jsem, jak se ručička pomalu zvedá nad sto kilometrů. Podívala jsem se na kluky dozadu a všimla si, že Fredo nereaguje. Ryan se ho snažil probudit, ale marně. 

"Musíme najít nemocnici! Alfredo je v bezvědomí!" Vykřikl Ryan. Přiložila jsem si ruku na ústa a snažila se nevykřiknout. Potlačovala jsem v sobě tu bolest. Nechtěla jsem, aby mě Justin viděl moji slabou stránku. Modlila jsem se, aby byl Fredo v pořádku. Sáhla jsem si na hlavu, protože mě bolela, jak nikdy a ucítila jsem krev. Snažila jsem se nenápadně stáhnout ruku, tak aby si toho nevšiml Justin. Díval se před sebe na silnici a mlčel. Viděla jsem na něm, jak mu proudí hněv v žilách. Držel pevně volant a nechystal se ho pustit. Položila jsem mu ruku na stehno a podívala jsem se na něj. On se však ani nehnul. 

"Kurva Justine, víš kam jedeš?!" Zakřičel na něj Ryan.

"To, že nemluvím neznamená, že neposlouchám!" Podíval se na něj vážně výhružným pohledem a hned jím uhnul.

"Justine?" 

"Ano zlato?" Bylo mi ho tolik líto. Jeho oči. To, jak držel volant a snažil se zachovat klid. Byl naštvaný. Chtělo se mu křičet, ale nemohl. Bál se. Bál se o nás.

"Všechno bude v pořádku, neboj se." 

"Já se nebojím."

"Dobře, ale pamatuj, že tě miluju ok?" Jen kývnul a pousmál se na mě. Spozorněl, když si všimul krve na mé hlavě.

"Chanel, ty krvácíš!" Vykřikl.

"To nic není vážně! Je mi dobře. Teď se soustřeď na cestu."

"Jak se mám doprdele soustředit, když moje holka mi tu krvácí!"

"Justine-"

"Ne! Je to moje vina. Zase jsem to posral. Promiň mi to. Promiň. Slíbil jsem, že ti už nikdy neublížím. Slíbil jsem to!" 

"Přestaň! Není to pravda. Za to může on! Lucas. To on do nás naboural pamatuješ? Ty jsi mi nic neudělal. Musíš se uklidnit a přestat si to vyčítat dobře? Jsem v pořádku. Budu v pořádku a Fredo taky." Ryan se ho neustále snažil probudit. Nevzdával to. Je to Fredo. On to zvládne. Justin už mlčel, ale stejně jsem věděla, že si to pořád vyčítá. Byla jsem hrozně unavená. Chtělo se mi spát, a to bylo špatné znamení. Věděla jsem, že musím zůstat vzhůru, protože kdybych usnula, tak bych se možná ani neprobrala. Šíleně mě bolela hlava. Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a zavírají se. Už jsem je nedokázala otevřit. Jen jsem slyšela, jak na mě Justin mluví, ale jeho  hlas se ode mě oddaloval dál a dál.

Z pohledu Justina

"Chanel, neusnínej! Chanel!" Křičel jsem na ni a třásl s ní. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem chuť se zabít. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by se jí něco stalo. Dupnul jsem na plyn ještě víc abych byl, co nejdřív u nemocnice. Ať jsem se snažil, jakkoliv, tak se Chanel neprobudila. Ryan seděl vzadu s Fredem a myslím, že byl stejně netrpělivý, jako já. Srdce mi bušilo jako o zádvod. Když jsem se podíval na její tvář, tak jsem chtěl křičet. Chtěl jsem, aby byla vzhůru a mluvila semnou. Chtěl, jsem cítít, jak se mě dotýká a, jak se na mě usmívá. To se ale nestalo. Jakmile jsem dojel před nemocnici, tak jsem prudce zabrzdil a automaticky jsem vystoupil s Ryanem z auta. Oběhl jsem ho a vzal Chanel do náruče. Ryan udělal to samé s Fredem a utíkali jsme dovnitř. Bylo to jako kdybych nevnímal okolní svět a vnímal jenom Chanel. Nestaral jsem se o nic jiného. Chtěl jsem jen, aby byla v pořádku a probrala se. Říkala, že bude v pořádku. Říkala to a já jí věřím. Je to ta nesilnější osoba, co jsem poznal. Ona to zvládne.

"Pane doktore!" Křičel jsem a běžel směrem k nějakému chlápku v bílém plášti. "Prosím, musíte jim pomoct!" 

"Dobře, dobře. Hlavně zachovejte klid. V klidu mi povězte, co se stalo."

"Jak mám být kurva v klidu, když je moje holka v bezvědomí! Udělejte s tím sakra něco a všechno Vám povím potom!" Prosebně jsem ho pozoroval a on je kývnul hlavou a svolal několik sestřiček, které už běželi s nemocničním vozíkem. Položil jsem opatrně Chanel a Ryan položil Freda a odstoupil a krok dál. 

"Vaše jméno?"

"Justin Bieber, pane."

"Teď tu musíte počkat a my uděláme vše, co je v našich silách. Zavolejte rodině dívky i toho chlapce. Zajděte si pro kávu a snažte se uklidit."

"Rozumím." Náhle jsem si prohrábl vlasy a zatáhnul si za konečky, tak aby mě to bolelo. Bylo mi to jedno. Nevěděl jsem, jestli mám zavolat jejím rodičům a nebo počkat. Byl jsem nervózní. 

"Budeš jim volat?" Ozval se udýchaný Ryan.

"Nevím. Já sakra nevím."

"Nevolej jim. Počkáme si na to, jak to dopadne. Nechceš je zbytečně vystrašit ne? Myslím, že ani Chanel by to tak nechtěla. Však víš."

"Máš pravdu."

"Drž se kámo. Dojdu nám pro pití, chceš taky?"

"Jo díky, vezmi mi vodu."

"Ok."

Posadil jsem se a hlavou se mi promítaly různé myšlenky. Nevěděl jsem, jak se jich zbavit. Proč to kurva nejsem já, kdo je v bezvědomí? Zasloužil bych si to. Měli jsme zůstat doma a nikam nejezdit. Co mě to sakra napadlo, když vím, že venku běhá blázen, který touží po pomstě? Jsem debil. Nikdy si neodpustím, jestli se jí něco stane. Vím, že bude v pořádku. Vím to. Nalhával jsem si neustále dokola.

"Pan Bieber?" Promluvil na mě ženský hlas. Trhnul jsem sebou a okamžitě se postavil.

"Ano, to jsem já. Je v pořádku?"

"Jeden pacient je vzhůru. Podařilo se nám, ho probrat, ale-"

"Ale co?!"

"Ten druhý je stále ve velmi kritickém stavu."

"Jestli se mi tím snažíte naznačit, že hrozí smrt, tak to ani nevyslovujte." Doufal jsem, že řekne, že smrt ne, ale mlčela. V tu chvíli se mi obrátil svět naruby. 

"Který z nich je ten v kritickém stavu?"

Tak po dlouhé době další díl. Co na to říkáte? Kdo myslíte, že bude ten co se probral? Chanel nebo Fredo? Jak si myslíte, že to bude pokračovat? Pište názory a děkuji za přečtení. Miluju vás!:)

-A