Mistake

19.

Čekal, jsem až mi doktorka odpoví. Stála tam, jako kdyby váhala jestli mi to má říct nebo ne. Podívala se na mě lítostivým pohledem, který mi dal jasně najevo, kdo to je. To Chanel, je v tom kritickém stavu. Myslel jse, že se zbláním.

"Je to Chanel, nemám pravdu?"

"Je mi to opravdu líto. Ano je to ona." Měl jsem chuť do něčeho praštit, ale ovládnul jsem se. Zatahal jsem se za konečky vlasů a zařval jsem. "Kurva!" Nechci ani pomyslet na to, že by se to ještě víc zkomplikovalo.

"Musím za ní! Kde je?!" Vykřikl jsem a beze slova jsem se vydal hledat její pokoj.

"Je to pokoj číslo 126, ale teď tam nemůžete!"

"Jsem její přítel, můžu všechno." Podíval jsem se za sebe, ale nikoho jsem neviděl. Najednou jsem stál před pokojem číslo 126 a chystal jsem se otevřít a vejít dovnitř. Něco mi ale říkalo ať to nedělám, že toho budu litovat. Ale já jsem se rozhodl, pro druhou variantu. Neváhal jsem ani sekundu a zatáhl za kliku. Ležel tam i Fredo, který byl vzhůru. Viděl jsem, jak má Chanel zavřené oči a pomalu dýchala. Byla celá bledá a po celém těle měla připojené různé dráty a přístroje. Cítil jsem, jak se mi zkroutily slzy. 

"Justine-" Promluvil z ničeho nic Fredo.

"Co chceš?"

"Mrzí mě to."

"Na to je ale pozdě! Proč zrovna ona? Proč?"

"Ani nevíš, jak rád bych byl na jejím místě já. Vím, co pro tebe znamená."

"Víš hovno! Mohl jsi být ty na jejím místě! Ne ona." Vykřikl jsem na něj a on sklopil oči. "Kurva Fredo, promiň. Mluví ze mě vztek, ty za to nemůžeš. To já. Nevím, co to do mě vjelo."

"V pohodě brácho. Zachoval bych se stejně." Pousmál se na mě. "Zavolám sestřičku ať mě odveze do vedlejšího pokoje. Myslím, že s ní budeš chtít být o samotě."

"Díky Fredo." Děkovně jsem se pousmál a během několika minut se ukázala sestřička. Mlčky přešla k Fredovi a odvezla ho ven. "Drž se Bieber." Zakřičel na mě a já jen kývnul. Přisunul jsem si židli k její posteli a posadil se. Opatrně jsem jí chytil za ruku a pevně ji stisknul. Byla ledová, což mě vyděsilo, ale cítil jsem jak klidně dýchá. Nevěděl jsem, co dělat. Asi pět minut, jsem jí pozoroval a hladil ji. Užíralo mě to a já se nemohl zbavit tý myšlenky, že ten parchant je někde venku. Nemůžu jí opustit. Musím tu s ní být, než se probere. Ten blázen se může objevit kdykoliv, jak už vím.  

"Chanel. Vím, že mě slyšíš. Jsem tu s tebou a neopustím tě. Ty to zvládneš. Jsi moje silné děvče. Věřím ti. Udělal jsem, tolik chyb kterých lituji. Vrátil jsem se proto, abych to napravil, protože tě miluju, víc než cokoliv jiného na světě. Nikdy nebudu schopný popsat pouhými slovy, co k tobě cítím. Jsi pro mě všechno. Prosím, zůstaň semnou a neopouštěj mě. Tolik tě miluju Chanel." Zvedl jsem se a naklonil se pomalu k jejím rtům. Dýchal jsem ji do tváře a zpozoroval jsem, že jí naskočila husina. Pousmál jsem se, protože je to z toho, že jí dýchám na pokožku. Miluje to. Opatrně jsem jí přiložil své rty a její a čekal jsem, že mi polibek opětuje, ale to se nestalo. Posadil jsem se zpátky na židli a přemýšlel. Přemýšlel o tom, co bych dělal kdyby se neprobrala. Tu myšlenku jsem se snažil odehnat, ale neustále se mi vracela do hlavy. Zavřel jsem oči a snažil jsem se přijít na jinou myšlenku. Musel jsem se uklidnit. 

„Zavři oči Chanel.“

„Co? Proč?“

„Proč se pořád tolik vyptáváš? Prostě je zavři, mám pro tebe překvapení.“