Mistake

16.

Bála jsem se jeho reakce. Myslela jsem, že začne vyšilovat, ale kupodivu byl v klidu. Šel k pohovce a sednul si.  Poklepal na místo vedle něj a dal mi pokyn, abych šla k němu. Ryan tam jen mlčky postával a pozoroval nás.

"Chanel, prosím. Až ho příště zase potkáš, tak neváhej a hned mi to řekni."

"Já vím Justine, jen jsem nechtěla další hádku. Promiň." Chytil mi ruku a pevně ji stiskl.

"Slib mi, že už mi nebudeš nic tajit."

"Slibuju."

"Dobře, teď u sebe musíš mí telefon a kdyby náhodou, tak mi okamžitě volej. Nikdy nevíš, co může udělat. Vím, že ho znám, ale prostě si nedokážu vzpomenout."

"Moment lidi. O čem to tu mluvíte?" Řekl z ničeho nic Ryan.

"Když jsme byl s Chanel v nemocnici, tak šla do obchodu pro pití a jakýsi Lucas jí začal obtěžovat."

"Justine on mě neobtěžoval. To až včera."

"Cože?!" Okamžitě jsem litovala toho, co jsem řekla.  Prudce vstal a zatnul pěsti. "Jak to kurva myslíš Chanel?!"

"Prosím uklidni se. Řeknu ti přesně, jak to bylo dobře?"

Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo pronásledoval, ale říkala jsem si, že se mi to nejspíš jen zdá. Jakmile jsem uznala za vhodné, že už bude lepší jít domů, tak jsem vyběhla k silnici a utíkala podél ní. O chvilku později se zamnou obejvil černý Range Rover. Nejdřív mi nepřišlo vůbec nápadné, že zamnou jede, ale asi po pěti minutách mi to stačilo. Zastavila jsem se přímo před autem a hodila ruce do vzduchu.

"To mě nemůžeš předjet nebo co?!" Pomalu se začalo stahovat okénko a já uviděla Lucase. Nechápala jsem, co po mně chce. Musím přiznat, že mě děsí.

"Čau krásko." Na tváři se mu roztáhl široký úsměv.

"Co tady děláš?"

"Přijel jsem se za tebou podívat. Kde pak máš ochranáře Biebra?"

"Do toho ti nic není! Mimochodem, okuď víš jeho příjmení?" Celkem mě to zaskočilo, protože jsem si byla jistá, že se o svém příjmení Justin nezmínil.

"Věděl jsem, že mě nepozná. Celej Bieber."

"Jak tak koukám, tak jste oba dva pošahaný."

"Copak? Nechceš mi snad říct, že jste se pohádali?" Začal se smát. Co se to stalo? Jako kdyby předemnou byl úplně jiný člověk, než jsem potkala v obchodě u nemocnice.

"Nejsi blázen?"

"Možná." Chytil mě za ruku a přitáhl mě k němu. Okamžitě jsem se ucukla. Šel z něj strach. Nevypadl vůbec nebezpečně, ale jeho jedno oko šilhalo a neustále si poklepával rukou o volant. Vsadím se o cokoliv, že utekl z blázince.

"Bojíš se?"

"Ne."

"Tak si nastup svezu tě."

"Ne, dík." Panebože, co je zač? Beze slova jsem se rozeběhla po straně silnice a utíkala, jak nejrychleji jsem mohla. Otočila jsem se, ale žádné auto za mnou nejelo.

Justin a Ryan na mě bezeslova koukali. "Víš, že ti mohl něco udělat? Víš, že bych si to nikdy neodpustil? Byla by to moje chyba! To já se na tebe naštval! To kvůli mě jsi šla běhat!"

"Justine! Nech toho! Tohle se mohlo stát kdykoliv. On by si našel jinou příležitost. Byla to čistě jenom náhoda. Jsem v pořádku a jsem tady s tebou." Vběhla jsem mu do náruče a pohladila ho po vlasech.