Mistake

12.

Z pohledu Justina

Netrpělivě jsem poklepával nohou o podlahu. Byl jsem nervózní a chodil jsem tam a zpátky. To čekání mě dovádělo k šlenství. Marshall už byl nejspíš ve vazbě, takže o něj bylo postaráno. Teď tu čekám až za mnou příjde doktor a konečně mi poví, jak je na tom Chanel s hrudníkem. Měl jsem chuť se zabít. Je to moje chyba. Měl jsem ji ochránit. Je to moje povinnost ji chránit. Teď se můžu jen tak modlit, aby to nebylo nic vážného. Chtěl jsem ji k sobě pevně přitáhnout a už nikdy ji nemuset pustit. Chtěl bych ji dát pocit bezpečí, kterého se u mě nejspíš nedočká. Nenáviděl jsem se za to.

"Vy jste přítel slečny Chanel?" Prudce jsem se otočil a polkl netrpělivostí. 

"Ano jsem. Jak na tom je pane doktore?"

"Nemusíte se bát, není to nic vážného." Cítil jsem, jak mi padá kámen ze srdce. "Ale.." Nechápavě jsem se na něj podíval.

"Ale?" 

"Má asi dvě naražená žebra a jedno lehce nalomené. Budeme si ji tu muset pár dní nechat, pro případ, že by nastaly nějaké komplikace." Věděl jsem, že to neni nic vážného, ale i tak jsem měl sto chutí jít a zakopat někam hodně hluboko Marshalla. Ten debil.

"Dobře, děkuju doktore. Mohl bych za ní jít?"

"Jistě můžete, ale nejspíš bude spát. Sestřička ji dala pár prášku na spaní." Ani jsem neodpověděl a už jsem byl na cestě do jejího pokoje. Potichu jse vešel a viděl, jak leží bezmocně na posteli. Bolelo, když jsem ji viděl v tom nemocničním hábitu. Chtěl jsem ji vzít domů a postarat se o ni sám. Byla tak krásná, i když spala. Její výraz byl prázdný a nevinný. Působila bledě, neměla žádnou barvu. Vzal jsem si židli a posadil se k ní. Chytil jsem ji za ruku a propletl nám prsty. Věděl jsem, že jí nevzbudím, protože po prášcích spala jak dítě. 

"Ahoj krásko." Přistoupil jsem k ní zezadu a obtočil kolem jejího pasu své ruce. Trhla sebou, když mě ucítila. Zrovna si srovnávala knížky ve skřínce.

"Justine! To mi nedělej. Víš jak jsem se lekla?" Otočila se ke mně a obmotala mi ruce kolem krku.

"Promiň, už to nikdy neudělám." Provokativně jsem se na ni zasmál, protože jsem věděl, že to stejně budu dělat. Dělám to snad pokaždé a ona si ještě nezvykla. Pobaveně jsem ji pozoroval. Byla tak rozkošná, když se zlobila.

"Moc dobře vím, že to uděláš blbečku můj." Zasmála se a vyplázla na mě jazyk. Věděl jsem, že toho bude za chvilku litovat a omlouvat se mi. Začal jsem ji lechtat všude kde to šlo. Snažila se mi vykroutit z náruče, ale marně. Smála se a nemohla popadnout dech.

"Vem to zpáky!"

"Ne! Nikdy!" Vykřikla na mě se smíchem.

"Vem to zpátky!"

"Justine prosím, to lechá. Víš, jak to nesnáším!"

"Ano vím a proto to dělám." Bavilo mě jí tímto způsobem trápit. 

"Dobře, dobře! Beru to zpátky!"

"Vyhrál jsem."

"To neni fér. Já se ti pomstím." 

Chytl jsem ji za tváře a vydechl ji na rtech. "Tolik miluju, když se zlobíš." Cítil jsem, jak se jí roztáhl na rtech široký úsměv. Miloval jsem pocit mých položených rtů na jejích. Požádal jsem o přístup a strčil jí jazyk do úst. Přesunul jsem se na její krk a začal ho jemně zasypávat polibky. Bylo jí to příjemné. Znal jsem moc dobře její slabá místa. 

"Ehm, ehm." Odkašlala si moje spolužačka Britney."Neruším? Jen jsem tě chtěla pozvat na dnešní párty u mě doma. Rodiče nejsou doma, tak jsem toho využila." Podíval jsem se na Chanel, která na Britney nevěřícně zírala. Myslím, že kdyby se dalo zabíjet pohledem, tak by Britney byla už několikrát po smrti. 

"Děkuji za pozvání ještě to pomyslím." Usmál jsem se na ni a ona pochopila, že by měla odejít. Podíval jsem se na Chanel a vypukl smíchy. 

"Copak lásko?" Nemohl jsem přestat se smát jejímu výrazu.

"Coby?! Nic." Snažila se být v klidu.

"Ale no tak, vidím to na tobě." Chytil jsem ji za zadek.

"Nesahej na mě! Jdi si radši na párty s nějakou děvkou Britney." Ironicky se usmála.

"Ty žárlíš!"

"Ne nežárlím!"  Znervózněla a nevěděla, jak se má tvářit.

"Ale ano žárlíš a mně se to moc líbí."

"Jen je mi ta holka nesympatická. Ty si snad neviděl, jak tě balí? Co si to dovoluje? Ví, že jsem tvoje holka a ještě předemnou tě zve na její house párty?"

"Bože já tě tak miluju Chanel. Co bych bez tebe dělal." Pobaveně jsem ji pozoroval a smál se. Měla založené ruce a nejspíš se pořád zlobila. 

"Taky tě miluju Justine, ale co je moc to je moc. Na mýho kluka mi sahat nebude." 

"Líbí se mi, jak si mě přivlastňuješ." 

"Hele jo, klídek. Já si moc dobře pamatuju, jak se mě můj kamarád Luke, jen na něco zeptal a ty jsi mě málem umačkal k smrti!"

"On se tě nezeptal jen tak na něco Chanel! Chtěl aby jsi ho doučovala." Smích mě přešel a Chanel se naopak roztáhl široký ůsměv na tváři.

"Pak kdo tady žárlí, miláčku." Kousla se do rtu a podívala se na mě.

"Kdo žárlí, ten miluje." 

Ani nevím, jak jsem dokázal usnout na židli v nemocnici. Chanel už byla vzhůru a pozorovala mě.

"Jak dlouho už na mě zíráš?" Natáhl jsem se k ní a dal jsem ji pusu na čelo.

"Nevím, jen pár minut. Copak se ti zdálo? Krásně ses usmíval. Určitě o mně hmm?"

"Ano bylo to o tobě, žárlivko." Usmála se, protože okamžitě pochopila, co tím mám na mysli. Podíval jsem se na naše ruce a byly pořád propletené. Nechápal jsem to.

"Celou dobu, jsi mě pevně držel a nechtěl si mě pustit." 

"Taky tě už nikdy nepustím."

"Slibuješ?" Podala mi malíček a já k ní natáhnul ten svý. 

"Slibuju."

Tak co na to říkáte? Doufám, že se Vám tato část líbila. Následující části budou podobné této:) Pište komentáře a dávejte hodnocení ať mám pořádnou motivaci psát dál. Děkuji za přečtení!

-A