Mistake

24.

Z pohledu Justina

Kurva. Rychle jsem ji vzal do náruče a proplácnul ji obličej. Dívala se na mě, ale bál jsem se, že opět spadne do bezvědomí. Byl jsem v šoku. Nechtěl jsem, aby mě zase opustila. Modlil jsem se, aby byla v pořádku.

"Justine, jsem v pořádku. Jen se mi udělalo zle."

"Chanel, mrzí mě to. Já. Já tady s tebou nemůžu být. Dělám jen problémy. Neměl jsem tě nechávat tak dlouho v té sprše." Podívala se na mě se slzami v očích.

"Prosím neodcházej ode mě. Nenechávej mě tu samotnou. Já se bojím."

"Neboj se lásko. Nemáš čeho se bát. Budeš v pořádku. Slibuju. Slyšíš, co ti říkám? Budeš v pořádku." Kývla hlavou a natáhla ke mně ruce. Obmotala mi je kolem krku  a položila mi obličej na rameno. Zvednul jsem ji do náruče a odnesl k posteli, kde jsem jí posadil. Svléknul jsem si svoje tričko a návlekl ji do něj. Věděl jsem, že nebude chtít do tý odporný nemocniční košile. Usmála se.

"Ty víš, jak na mě. Krásně voní."

"To si piš, že vím. Co bych pro tebe neudělal."

"Bez trička vypadáš mnohem líp." Prohlédla si mě a pokusila se o nesmělý úsměv.

"Už si lehni." Usmál jsem se a opatrně ji políbil. 

"Měl bych zavolat sestřičku a říct jí co se stalo."

"Ne. Nic neříkej. Pak by se vyptávala co jsme dělali a to necheš nebo ano?" Zasmála se.

"Sakra."

"Budu v pořádku. Už je mi dobře, slibuju."

"Nejsi unavená?"

"Trošku."

"Tak se prospi a budu se snažit tě odsud co nejdřív dostat."

"Dobře." Podívala se na mě a ústa se jí roztáhly do širokého úsměvu.

"Justine?"

"Copak?"

"Lehneš si ke mně?" Doufal jsem, že se mě na tohle zeptá. "Prosím. Až usnu, tak můžeš jít pryč."

"Budu u tebe ležet i když usneš. Jen tak tě tu nenechám."

"Děkuju." Posunula se a uvolnila mi tím místo. Mlčky jsem přešel na druhou stranu a lehnul si k ní. Byla otočená zády ke mně, tak jsem si jí přisunul k mému tělu a obtočil kolem ní ruku. Hladil jsem ji po ruce a cítil, jak bije její srdce. Na ničem mi v tu chvíli tolik nezáleželo, jako na tom, jak její srdce bije. Miluju ji. 

"Prosím, proberte se." Někdo mi jemně poklepával po rameni a já sebou trhnul.

"Co to kur-. Sakra, omlouvám se. Nevěděl jsem, že jste to vy sestřičko."

"To je v pořádku." Během chvilky jsem stál a uvědomil jsem si, že jsem bez trička a ona si mě prohlíží. Automaticky jsem popadl tašku a vytáhl z ní náhradní tričko.

"Víte, neměl by jste spát s pacientem v  jedné posteli, ale já si to nechám pro sebe."

"Já vím, omlouvám se. To bylo naposledy." Sklopil jsem pohled a pokusil se o úsměv.

"Tak, jak se naše pacienta cítí?"

"Myslím, že jí je mnohem lépe."

"To ráda slyším. Jen ji vzbudím a prohlédnu si jí."

"Dobrá. Já si dojdu mezitím pro něco k jídlu. Hned se vrátím."

"Samozřejmě." Usmála se a přešla k posteli a opatrně promluvila na Chanel. Vyšel jsem z pokoje a byl jsem nervózní. Doufal jsem, že se její stav nezhoršil, protože by bylo jasné, že to je moje chyba. Řekl jsem si, že musím myslet pozitivně a všechno dobře dopadne. V duchu jsem se uklidňoval. Ani jsem neměl hlad. Počkám až půjde Chanel domů a něco pro ní uvařím. Při té myšlence jsem se musel usmát. Všechno bude jako za starých časů.