Mistake

23.

"Jak to myslíš, že si o mě mohl přijít?" Silně jsem polkla a nechápala, co tím myslí.

"Já-já.." Třásl se mu hlas. Nechtěl mi to říct. Chytila jsem ho za ruku a stiskla ji.

"Justine, všechno je v pořádku. Jsem tu s tebou a jsem v pořádku. Můžeš mi to říct."

"Seděl jsem u tebe několik dní a doktorka mi řekla, abych si šel dát aspoň kávu, tak jsem ji poslechl. Jakmile jsem došel k automatu a jednou jsem se napil, tak začali hlásit komplikace na pokoji číslo 126.." Přitiskl si rty pevně k sobě a zamyslel se. "Byl jsem v šoku. Kelímek jsem upustil na zem a utíkal jsem za tebou, když jsem ve dveřích narazil na Lucase. Chanel, on se tě pokusil zabít. Kdybych přišel o pár sekund později, tak by tě odpojil od všech přístrojů a já bych neměl šanci tě zachránit. Nedokážeš si představit, jaký vztek jsem měl. Tolik jsem toužil po tom ho zabít, ale nemohl jsem. Pak přiběhlo několik sester a jedna se ptala, co se stalo. Já předstíral, že je blázen a, že ho neznám. On okamžitě znervózněl a začal se chovat, tak jak se chová. Však ty víš. Tím jsem dosáhl svého a odvezli ho do blázince. Myslím, že tam mu to sluší víc. Příshal jsem, že pokud se ještě jednou pokusí něco udělat, tak ho zabiju. Doufám, že pochopil, že jsem toho schopný. Nikdo se už nepřiblíží k mojí holce." Snažila jsem se zpracovat všechno, co mi teď řekl. Přitáhl si mě blíž a pevně mě obejmul. "Tolik mě to mrzí."

"Ty za to nemůžeš. Ber to tak, že já ani nevím, že se to stalo." Snažila jsem se o nesmělý úsměv.

"Chanel, ani nevíš, jak hrozné to pro mě bylo. Nedokázal bych se s tím nikdy smířit. Nevydržel bych tu bez tebe ani hodinu. Hned bych musel jít za tebou." Odmlčela jsem ho vášnivým polibkem na rty, aby si uvědomil, že jsem stále naživu.

"To už nikdy neříkej. Vím, že to muselo být těžký, ale teď musíme být rádi, že jsme spolu a v pořádku. Neohlížej se do minulosti. Žij přítomností. Neohlížej se ani do budoucnosti, protože osud nezastavíš. Nezastavíš to, co s tebou má bůh v plánu. To, co se má stát se stane. Musíme být šťastný, že tu teď stojíme a hledíme se do očí. Žij momenty, protože pak ti zůstanou jen vzpomínky."

"To bolí."

"Já vím, ale tohle je realita a musíme ji přijmout."

"Čas nezastavíme."

"To je pravda, a proto ho musíme co nejlíp využít. Spolu."

"To se mi líbí."

"Mně taky. Víš co?"

"Co?" Usmál se.

"Až přijedu domů, tak vyrazíme na Road trip. Pojedeme někam, kde bude prázdná silnice a my pojedeme, tak rychle, jak jen chceme. A nic nás nezastaví. Budeme nahlas poslouchat naše oblíbené cedéčeko a přespíme někde ve stanu. Platí?" Do široka se usmál a kývnul.

"Zní to úžasně. Platí. Tohle mělo napadnout mě, abych ti vynahradil, ten otřesný pobyt tady."

"To je v pořádku." Kousla jsem se do rtu. "Taaak."

"Tak?"

"Kde, že jsme to skončili?" Zasmál se a s chutí se zakousnul do mých rtů.

"Ty jseš sen."

"Čí?"

"Každého kluka, ale ty jsi moje."

"Jenom tvoje." Vůbec mi nedošlo, že jsme takovou dobu ve sprše. Neustále na nás padaly kapky vody a já si to neskutečně užívala. Byla jsem s osobou, na které mi záleží nejvíc na světě. S člověkem, pro kterého bych zemřela. Děkovala jsem bohu za to, že jsem právě s ním. I přes to všechno čím jsme si prošli jsme to zvládli. Víc a víc jsem se s ním ztrácela. Když jsem byla s ním, tak se svět kolem mě točil. Neexistoval nikdo. Jen já a on. My dva. Měla jsem pocit, že každým dnem moje láska k němu roste víc a víc. Nikdy bych ho nedokázala opustit. 

"O čem přemýšlíš?" Zeptal se, když mě mlčky držel celou tu dobu v náruči.

"O nás." 

"Vážně?"

"Ano. Přemýšlím o tom, čím vším jsme si prošli a pořád jsme spolu." Usmál se.

"Protože spolu je nám souzeno spolu být. Když někoho doopravdy miluješ, nedokážeš ho opustit, ani když ti několikrát ublížil." 

"To je pravda." Na nějakou dobu jsme opět zmlkli a už bylo na čase opustit sprchu. "Už by jsme měli s tím sprchováním skončit Justine." Zasmála jsem se.

"Neee, ale proč?"

"Sestřička může každou chvíli přijít."

"No a?"

"No a? Chceš aby se naštvala a poslala tě domů?"

"Ne." Sklopil oči.

"Tak vidíš." Dala jsem mu pusu a popadla ručník, který jsem si obmotala kolem svého těla.

"Bez toho ručníku ti to slušelo víc." Převrátila jsem oči v sloup a prohrábla si mokré vlasy. Kousnul se do rtu a prohlédl si mě.

"Přestaň!"

"Proč? Nemůžu se kochat tou kráskou co předemnou stojí?"

"Ne." Odsekla sem a tvářila se uraženě.

"Víš, že poznám když něco předstíráš?"

"Nepoznáš."

"Vážně? Tak proč teď vidím, že se snažíš dělat uraženou?" Začaly mi cukat koutky úst.

"Hajzle!" Praštila jsem ho do ramene a sáhla na kliku od dveří. Chystala jsem se vejít do pokoje, ale v tom jako kdyby mě něco popadlo a strhlo mě to k zemi. Nestál tam nikdo, ale cítila jsem tu bolest, která se šíří v mé hrudi. Popadla jsem se za ní a svírala se v křečích. 

"Chanel!" Vykřikl Justin a běžel mým směrem.

Tak co myslíte? Upadne opět Chanel do bezvědomí nebo ne? Nechte se překvapit:) Komentář a hodnocení potěší. Děkuji za přečtení:)

-A