Mistake

30.

Z pohledu Chanel

Zavěsila jsem telefon a chvilku vstřebávala to, co jsem právě zaslechla. Lily mě nechápavě pozorovala. Jakmile jsem se vzpamatovala popadla jsem Lily za ruku a vykřikla na ni.

"Utíkej!"

"Cože? Proč?!" Táhla jsem ji za ruku a běžela směrem ke dveřím.

"Je tu bomba!" Přišlo mi jako kdybychom obě proletěly dveřma neuvěřitelnou rychlostí. V tu chvíli jsem nic nevnímala. Jen jsem cítila, jak nás silný výbuch vymrštil daleko do vzduchu. Při dopadu na tvrdou zem jsem se probrala a rozhlédla se kolem sebe. Cítila jsem silnou bolest ruky a když jsem si sáhla na hlavu, tak jsem krvácela. Moje oči střelily směrem k tělu Lily. Ležela hlavou k zemi a nehýbala se.

"Lily!!! Lily!!!"  S těží jsem se k ní po čtyřech doplazila. Silně jsem s ní zatřásla, ale nereagovala. Srdce mi bušilo jako o závod. Nemohla jsem přestat křičet o pomoc. Dívala jsem se na její bezmocné tělo a byla jsem v šoku. V tu chvíli mi hlavou proletělo spoustu negativních myšlenek. Když jsem zaostřila viděla jsem, jak se k nám blíží stříbrné auto. Začala jsem okamžitě mávat rukama a prosit o pomoc. Auto však přejelo hořící dům a nás, jako kdybychom neexistovali. Nevěřícně jsem pozorovala, jak ujíždí a ani se neodváží se rozhlédnout. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jen tak projelo. Moje oči opět spočinuly na Lily. Zkontrolovala jsem jestli má v pořádku tep. Byla naživu, ale je jen otázka několika minut, kdy přestane dýchat. O několik sekund později se u nás objevilo další auto. To tentokrát zastavilo. Vyběhla z něj černovlasá žena a vyděšeně mířila k nám. Podívala se na hořící dům a automaticky vytáhla svůj telefon z pravé kapsy u kalhot. Díky bohu. Řekla jsem si.

"Nebojte se volám záchranku i hasiče." Kývla jsem hlavou a do očí se mi vydraly slzy. Snažila jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se. Nešlo to. Neustále jsem musela kontrolovat Lily a zkoušet ji jakýmkoliv způsobem probudit. 

"Děkuji."

"To nestojí za řeč." Jakmile domluvila vrátila svůj telefon zpátky do kapsy a klekla si k nám.

"Je naživu?"

"Dýchá, ale to se každou chvíli může změnit. Strašně se bojím. Nevíte, jak bych ji mohla pomoct?! Prosím pomoc!"

"Pšššt zlato, záchranka je na cestě. Za několik minut tady budou. Neboj se."

"Já- já-" Zarazila mě svými slovy.

"Všechno bude v pořádku, dobře? Hlavně klid. Krvácíš, vezmi si tohle." Sundala si ze svého krku šátek a podala mi ho.

"To nemusíte."

"Jistěže ano."

"Děkuju." Věnovala mi uklidňující úsměv a postavila se. Během několika následujících minut jsem uslyšela houkání sanitky. Doufala jsem, že Lily stále dýchá. Modlia jsem se aby byla v pořádku. Ze záchranky vyběhlo několik záchranářů a okamžitě přiběhli k Lily. Oparně ji položili na nosítka a odnesli do auta. 

"Slečno pojďte s námi." Řekli mi. Postavila jsem se a rychle obejmula černovlasou ženu abych jí tím poděkovala. Pohladila mě po rameni a usmála se. 

"Tak utíkej." Kývla jsem a nastoupila jsem do sanitky, jak nejrychleji jsem mohla. 

Z pohledu Justina

Několikrát už jsem zkoušel volat Chanel, ale telefon mi nezvedala. Silně jsem stiskl volant a přidal na rychlosti. Fredo s Ryanem netrpělivě poklepávali rukama. Snažil jsem se nemyslet hned na to nejhorší. Zaostřil jsem a všiml jsem si kouře na obloze. Od domu Lily nás dělila už jen jedna odbočka. Viděl jsem u hořícího domu několik policistů a hasiče přebíhající silnici s obrovskýma hadicema. Prudce jsem zabrzdil a vyběhl ven směrem k policistům. 

"Kde jsou?! Kam je odvezli?!" Nekotrolovatelně jsem na ně vykřikl. Alfredo s Ryanem za mnou přiběhli a snažili se mě udržet. Žilami mi proudilo neskutečné množství krve. Cítil jsem, jak mi stoupá do hlavy díky hrůze kterou jsem právě cítil. 

"Pane uklidněte se. Už jsem na cestě do nemocnice. Jsou v dobrých rukou. Dostali jsme zprávu o tom, že jedna dívka je v bezvědomí a druhá má lehčí otřes mozku." Vykřikl jsem vzteky a rozběhl se zpátky k autu. Ryan a Alfredo tam zůstali stát a vysvětlovali policistům situaci. Už jsem byl na cestě a netrpělivě jsem poklepával do volantu. Jel jsem 130 kilometrů v hodině, což byla slušná rychlost na to abych se během sekundy zabil. Měl jsem však jiný cíl. Chanel. I když jsem se za to nenáviděl doufal jsem, že Chanel nebude tak která bude v bezvědomí. Po druhé bych to nedokázal. Když jsem dorazil k nemocnici, prudce jsem zabrzdil a bez toho abych za sebou zavřel dveře od auta jsem vběhl dovnitř. Zastavil jsem se a snažil se najít někoho kdo by mohl vědět, kde jsou. Uviděl jsem sestru u pultu a přiběhl k ní. Byla to ta, které jsem se líbil. V tu chvíli mi to bylo, ale opravdu jedno.

"Co vás sem přivádí pane Biebre?" Usmála se a tázavě se na mě zahleděla. Jakmile si všimla mého výrazu okamižtě pochopila, že tohle není situace při které by se měla usmívat. "Děje se něco?"

"Přivezli jsem teď dvě dívky z domu, který prodělal silný výbuch. Kde jsou?!" Bezeslova rychle něco stiskla na klávesnici a podívala se na mě. 

"Jednu z nich mají na sále a snaží se jí probrat elektrickým zařízením. Ta druhá už je ošetřena a čeká před sálem. Musíte běžet nahoru po schodech a doprava."

"Díky." Okamžitě jsem vyběhl a modlil jsem se aby ta dívka, co tam sedí byla Chanel. Bože prosím aspoň jednou pro mě něco udělej. Prosím. Vyběhl jsem schody a odbočil chodbou doprava. Zastavil jsem se a záhledl jsem ji, jak sedí na židli a dívá se mým směrem. Pomalu jsem se k ní přiblížil a můj vztek narůstal. Kolem hlavy měla bílý obvaz, kterým prosakovala červená krev. Také měla obmotanou ruku a několik modřin na obličeji. Ať jsem se snažil sebevíc nedokázal jsem udržet kapku slzy, která mi stekla po tvári. Moje Chanel.

Po dlouhé době další díl. Doufám, že  se Vám líbil:) tak co myslíte? Přežije Lily nebo ne? Myslím, že to tentokrát nedopadne tak dobře.  Děkuji za přečtení. 

-A