For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

Prolog

Smích. Křik. Strach. Bolest. Tma.

To bylo vše, co se mu prohánělo hlavou, když se Louis probral z bezvědomí v tmavé místnosti bez oken a na spánku cítil jakousi ještě teplou lepkavou tekutinu. Po lehkém ohmatání se ujistil, že se jedná o krev, která vytékala z rány na spánku. Musel dostat kamenem do hlavy, jinak nechápal, jak se to někomu povedlo.

S bolestným zasyknutím se posadil a opatrně se v šeru rozhlédl. Moc toho ale k vidění nebylo. Jen postel, na které seděl a v rohu stolek, na kterém stála ve váze jedna jediná kopretina.

Snažil se vzpomenout, co se stalo.

Byl na školním výletu, kde s ním byla opět jeho všudypřítomná ochranka a potom taky... Niall. Jeho nejlepší kamarád.

Pamatoval si, že se trošku odtrhli od skupiny a šli lesní stezkou daleko za nimi. Neměl pocit, že je v nějakém nebezpečí, když měl kolem sebe tři chlapy z otcovy ochranky, ale mýlil se.

S Niallem si povídali a smáli se. Ale potom se ozvaly tři výstřely a jeho ochranka byla mrtvá. Poté k nim doběhla mužská maskovaná postava. Myslel si tedy, že je jen jedna, dokud na něho Niall nezakřičel.

A potom tam byla už jen bolest a tma. Prázdnota. Probral se až tady. Na malé posteli s ránou na spánku. Na mysl mu přicházely dvě otázky.

Kde je a co udělali Niallovi...

Hodně se o svého skoro jediného kamaráda bál. Nevěděl, co mu udělali. Mohli ho klidně i zabít, když to udělali jeho ochrance. Bez mrknutí oka.

Posunul se opatrně dozadu a zády se opřel o zeď, kde se následně i schoulil. Byla mu zima. Bolela ho hlava a nevěděl, kde je a co s ním hodlají jeho únosci dělat.

Strašně se bál.

S Louisem prudce škublo, když zaskřípaly dveře. Do místnosti se tak dostalo několik pruhů lehkého světla, díky kterým ale stejně muži do obličeje neviděl.

„Vstávej!" přešel k němu muž a bezohledně ho chytil za zápěstí, aby donutil vstát Louise na roztřesené nohy. „Dělej, nemám na tebe celý den!" zavrčel únosce a Louisovi nezbylo nic jiného, než vyklopýtat na chodbu, kde u stropu poblikávala jen jedna žárovka.

Nejistě se ohlédl za sebe, kde černovlasý muž, zamykal jeho celu. Hlavou mu problesklo, že teď má jedinečnou šanci na útěk. Jeho rozumnější já ho ale zastavilo dříve, než by udělal nějakou hloupost. Stejně by ho chytli a Louis si toho byl moc dobře vědom.

„Pokračuj! Hezky rovně!" dloublo ho mezi lopatky něco studeného. Louis nepochyboval, že věděl, co muž drží v ruce. Hlaveň pistole se mu neúprosně zarývala do zad a moc příjemný pocit to tedy nebyl.

Poslušně se proto rozešel tmavou chodbou a nenápadně se přitom rozhlížel kolem. Nebylo tam ale nic. Žádné dveře. Ani okna. Jen sem tam blikající žárovka u stropu.

Hrdlo se mu sevřelo ještě víc, když vešli do tmavé haly a pokračovali dál.

Louis jen velice neochotně a s velkým sebezapřením zvedal nohy, aby pokračoval. V koutku mysli mu svítala naděje, že ho někdo najde. Byl přeci syn prezidenta, to se nemohlo jen tak zamést pod koberec.

Nebo snad jeho únosci šlo o výkupné? Kdyby mu totiž šlo jen o to, byl by si celkem dost jistý, že přežije, ale jestli ne, bylo s ním opravdu zle.

Muž za ním si něco pro sebe zavrčel a dloubl ho pistolí do zad silněji, aby mu naznačil, že má otevřít dveře, před které došli.

Louis tedy zvedl svou chvějící se ruku a prsty obemkl starou železnou kliku, kterou následně stlačil dolů a dveře otevřel.