For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

22. kapitola

Ani nevěděl, jak dlouho tam potom jen tak seděl a tupě hleděl na jedno místo před sebe. Přišlo mu to jako chvíle, ale zřejmě to bylo mnohem déle. Už jenom kvůli tomu, že za okny se pomalu smrákalo.

„Louisi? To jsem já, Niall, můžu dovnitř?"

Brunet sebou prudce škubl, načež jemně praštil zátylkem do dveří. Teď zrovna neměl náladu s někým mluvit, ale zase na druhou stranu lepší Niall než otec.

Pomalu se proto vyškrábal na nohy, rukávem od mikiny si otřel obličej a nasadil falešný úsměv, než otevřel.

Blonďák za dveřmi se na něho skepticky zadíval a povytáhl obočí. „Dej to dolů, to ti fakt nežeru," zašermoval prstem před Louisovými ústy roztaženými v úsměvu a drze se vecpal okolo bruneta dovnitř pokoje. „Volal mi tvůj táta. Už to nezvládá, Louisi, měl bys se sebou začít něco dělat. Viděl ses v posledních pár dnech v zrcadle?" posadil se Niall na postel do tureckého sedu a zabodl do bruneta stále stojícího u dveří svůj modrý pohled.

Louis jím naopak uhnul a pomalu dveře zase zavřel. „Viděl," zamumlal a stáhl si po zápěstí i druhý rukáv mikiny.

„A?"

„A nic. Co mám asi jako dělat? Jsem zvyklý na něco jiného, než neustále ležet v posteli s knížkou a třikrát za den chodit na jídlo, Nialle. Vždyť jsem tu jak pes v kleci. Před každým východem z domu stojí ochranka a na každém třetím metru u plotu to samé. Nemám šanci se odsud dostat a čerstvý vzduch můžu dýchat jen z otevřeného okna nebo balkónu!" posadil se naproti svému blonďatému příteli a zády se opřel o dřevěnou pelest postele. „Horší než vězení tohle!" přidal si ještě.

Niall se tiše zachechtal. „To sice jo, ale musíš pochopit, že se o tebe tvůj táta bojí."

„Jo a proto mě tu zavře jako psa do kotce. Fakt skvělý."

„Louisi..." zasténal Niall a spadnul po zádech do měkkých peřin k brunetovým nohám. „Jsi horší než dítě. Já tu ale celou dobu mluvím o tom, že by sis měl zařídit doktora a říct mu, že nemůžeš spát a jíst. Určitě by ti poradil."

„Leda tak kanylu do žíly, co? Díky, nechci," zavrtěl hlavou brunet a natočil hlavu do strany, aby mohl sledovat až rudý západ slunce.

„A nechceš mi konečně říct tvůj životní příběh? Třeba by se ti ulevilo. Seš na to teď sám. Ani se nedivím, že to nezvládáš, vzal sis toho na bedra příliš. Nikomu to neřeknu. Přísahám!" sepjal blonďák ruce nad sebou a pozorně sledoval reakci svého kamaráda.

Louis na chvíli ztuhl, než zavřel oči a hluboce dlouze vydechl. „Nikomu to neřekneš," ujistil se ještě jednou.

„Ne, neřeknu, čestný Niallovský!" posadil se rychle blonďák a následně se vtěsnal hlavou do brunetova klína a přiložil si jeho dlaně ke svým vlasům. „Jsem připravený, můžeš spustit," zazubil se.

Louis se tiše uchechtl, ale pod sílou vzpomínek neodolal a vlasy se lehce prohrábl. Nebyly to ty Harryho, ale postačily.

„Ono to vlastně není tak těžký pochopit. To jak mě unesli, si pamatuješ, ne?"

„Jo," přikývl Niall a zavřel blaženě oči. Zároveň se tak soustředil jen na Louiho hlas.

„Tak potom jsem se probudil s ránou na hlavě v nějaké temné místnosti. Přišel pro mě děsivý chlápek, jmenoval se Zayn, a odvedl mě k jejich hlavnímu nadřízenému. Až později jsem pochopil, že jsem se prostě dostal do středu té největší mafiánské skupiny. A Zayn byl tehdy pravá ruka Harolda, jejich bosse."

„Tehdy?" přerušil blonďák vyprávění svým dotazem.

„Jo, potom... Potom jsem jí byl já a on byl pouze levou rukou."

„Ty jsi byl pravá ruka mafiánského bosse?!"

„Nialle..."

„Jo, jasně, jsem zticha."

„Díky," povzdechl Louis a znovu se nadechl. „První rok jsem bojoval ze všech sil, aby mě Harold nesnášel a aby mě radši pustil. Jenže čím víc jsem se vzpíral, tím víc jsem se mu líbil. Bral to tak, že potřebuju pod jeho rukou zkrotnout. A povedlo se mu to. Nevím teď, jak dlouhá to byla doba, možná rok nebo dva, ale těmi nejhnusnějšími prostředky mě donutil k poslušnosti. S ničím se nemazlil."

„Louisi?" opět se tiše ozval blondýn.

„Hm?" brunet sklopil pohled a zadíval se modrých studánek, které byli ale o několik odstínů světlejší než ty jeho vlastní.

„Měl jsi s ním... sex?"

Louis uhnul pohledem, než pomalu přikývl. „Měl. Nejdřív nedobrovolně, ale potom už dá se říci dobrovolně." Radši pohled už nesklápěl, protože na sobě cítil ten Niallův. „Když jsem se ale v rámci možností uklidnil a jen neustále zkoušel utíkat, začal se ke mně Harry chovat jinak. Jistým způsobem si mě hýčkal. Udělal z kluka mladého muže. Týral mě hodiny v posilovně, nutil mě běhat denně několik kilometrů, učil mě o zbraních, strategiích, podsvětí. Ukázal mi jeho triky a fígle. Naučil mě používat zbraně, prát se. Vyšvihl mojí fyzičku na úplný vrchol. Zvládl jsem prakticky všechno.

Jenže až příliš pozdě jsem si všechno uvědomil.

Povedlo se mi utýct. Věděl jsem, že se chci dostat sem za tátou a dokázal jsem se dostat až do letadla, kde mě ale našel on. Pak už bylo pozdě. Odtáhl mě do nějakého hotelu, kde se o mě postaral. Už tam mi začalo docházet, že kdyby mě neměl rád, tak by to neudělal. Pak ho ale někdo podrazil a pro nás šla do hotelu policie. Museli jsme utéct a venku jsme potkali tebe."

„To mi jako chceš říct, že jsem potkal mafiánského bosse a jsem pořád živý?" vyjekl Niall a vykulil svoje oči.

Louis se tiše zasmál. „Jo."

„No a dál?"

„Dál to přece znáš. Utekli jsme do nějakého levného hotelu, kde jsme... Přečkali noc a já ráno šel bezmyšlenkovitě nakoupit snídani. Už jsem nechtěl utéct, protože... Protože tu noc se něco stalo a tam mi vše plně došlo, že z jeho strany jde o víc, než jsem si myslel. A pak mě v tom obchodě našli a odvezli do špitálu. Od té doby jsem ho neviděl, ale už v té nemocnici jsem si uvědomil, že ho asi miluju."

______________________

Snad se líbilo. :)

P.S. Líbí se mi, jak skoro všichni doufáte ve šťastný konec Larry. :D

~Matthew~