For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

Epilog

O NĚKOLIK LET POZDĚJI...

Muž v elegantním černém saku a s už značně pochroumaným drdolem vlasů na hlavě promnul v dlani konec krásné bílé kytice. Byl trošku nervózní, ale nedával to na sobě jinak znát, než právě pevnějším stiskem pěsti.

Prošel dlouhou halou a poté bez klepání otevřel mohutné dubové dveře. Místnost byla prázdná, až na jednu osobu sedící u televize, což bylo dosti nezvyklé.

Zayn k Harrymu otočil hlavu a poté sjel očima na květinu v jeho ruce. „Jdeš na hřbitov?"

Harry pomalu přikývl. „Musím, dlouho jsem tam nebyl," odpověděl svým chraplavým hlasem a promnul si čelo.

Černovlasý muž jen přikývl, že rozumí. „Já byl včera."

Harry přejel očima uklizenou místnost a tiše hrající televizi. „Slyšel jsem... Jsem rád, že alespoň někdo tam chodí. Kdyby mě sháněl Simon, tak mu řekni, že zítra to dořešíme. On bude vědět."

„Spolehni se."

„Díky, Zayne," pousmál se kudrnatý a opustil místnost, aby se mohl přesunout autem na smuteční místo, které poslední týdny zanedbával.

                                                                            ...

Unavený za sebou tiše zabouchl dveře podkrovního bytu, který skrýval mnoho vzpomínek. Pod jejich tíhou se pousmál. Následně si povzdechl a odhodil na poličku vedle sebe klíče a s pomocí nohou ze sebe stáhl boty. Ani se nenamáhal je uklízet a nechal je jen tak ležet.

Naprosto tichým bytem se poté rozešel do obýváku, kde byla sice rozsvícená lampička, ale jen kvůli tomu, že on sám ji zapomněl zhasnout, když odcházel. Jen co ale obešel pohovku, s úmyslem přepnout vypínač, z ložnice vyběhl naprosto uhlově černý vlčák s ušima v pozoru a lehce povytaženými pysky. Až když Harry poklepal několikrát dlaní o bok svého stehna, pes se uklidnil a se zavrtěním ocasem k němu přeběhl a nechal se podrbat mezi ušima jako pochvalu.

Harry pozvedl jeden koutek svých úst. Ještě nikdy nelitoval, že ho pořídil, byl to skvělý hlídač. A naprosto mu věřil.

Pes ještě chvíli držel s přivřenýma očima, než se sám odtáhl a zase tiše odešel do ložnice. Harry nad tím zavrtěl hlavou. Nemělo smysl už za to psa trestat, protože tím nikdy nic nevyřešil. A vlastně by ho i trestal neprávem.

Bosky se rozešel za ním do tmavé ložnice, kde se ale zastavil ve dveřích a ramenem se opřel o futra. Milujícíma očima vyhledal nejdříve černé chlupaté tělo spící v pelechu těsně u postele a poté se až zaměřil na čupřinu hnědých vlasů čouhajících z pod peřiny.

Potřásl hlavou. Neuvěřitelné. Pomalu přešel k nočnímu stolku a klesl u něho do dřepu, aby byl očima na stejné úrovni jako majitel kaštanových vlasů. Poté natáhl dlaň a dlouhými prsty zajel do zpocených vlasů.

Tělo ležící na boku se pod teplou peřinou zamlelo. Následně se zachvěly i řasy a modré oči vykoukly rozespale na svět. Rty se zkroutily v úsměvu. „Ahoj," zaskřehotal brunet rozespale a popotáhl nosem.

„Ahoj," zvlnil i Harry rty do něžného úsměvu, „jak ti je?" zeptal se tiše.

„Už líp," zašeptal hnědovlasý muž a vydoloval ruku z pod tepla deky, aby si mohl protřít oči od ospalků. „Byl jsi za Marcelem?" zeptal se, když si shlédl Harryho oblečení.

Harold pomalu přikývl a pohladil tvář pokrytou asi tří denním strniskem, kdy jeho přítel nemohl vylézt z postele. „Byl... Donesl jsem mu bílé lilie, jak jsi chtěl."