For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

11. kapitola

Až když se usadil na své sedadlo v zadní části letadla, trochu z něho spadlo napětí a kámen ze srdce žuchnul do žaludku. Bylo mu špatně, ale nebylo to z letu, jak namluvil slečně u pultu, ale z Harolda a zranění. Očima stále upřeně hleděl na vchod do letadla, jestli v něm neuvidí známou tvář.

„Pane, není vám teplo?" vyrušil ho z přemýšlení milý hlas jedné z letušek, který ho zároveň donutil odvrátit pohled od vchodu.

Nejdříve se zadíval na ženu a poté na sebe stále v bundě a čepici, ve které měl zastrkané vlasy, aby nebyly vidět. Nemohl si ale ani jedno sundat. Čepici, aby ho nikdo nepoznal a bundu kvůli tomu, že by byl vidět krvavý obvaz pod ní. Tričko, co měl na sebe, mělo moc krátký rukáv. „Ne, já... není mi moc dobře a je mi stále zima. Je to problém, ta bunda?" zeptal se, co nejmileji dokázal, a zároveň se snažil působit zmateně.

Letuška se chápavě pousmála. „A chcete přinést deku? Jednu vepředu máme, půjčím vám ji."

„Opravdu? To by od vás bylo moc milé!" vyhrknul vděčně Louis.

„Hned ji přinesu. Jen si sundejte tu čepici, ať moc neznervózňujete cestující."

Louis tiše přikývl a s knedlíkem v krku si stáhl čepici z hlavy. Poté počkal, až k němu dojde letuška s dekou v ruce. „Díky."

„Nemáte zač. Klidně se prospěte. Až budeme ve Washingtonu, vzbudím vás," přiložila mu jemně ruku na rameno a po Louiho přikývnutí odešla.

Brunet ji chvíli ještě sledoval, než celý rozklepaný deku rozložil a skrčil se na sedadle u okýnka tváři ven, aby mu do ní nebylo vidět. Ruka naštěstí nijak výrazněji neprotestovala. Usnul ještě dříve, než vůbec se letadlo dalo do pohybu. Možná taky díky horečce, která mu stoupala závratnou rychlostí.

                                                                 ***

„Dobrý den, omlouvám se za zpoždění. Musel jsem vyřešit problém se sedadly u pultu. Vážně se moc omlouvám!" usmál se muž na letušku, která už se chystala zavřít dveře letadla a ukázal jí tak svoje dolíčky ve tvářích.

Žena se díky tomu na něho usmála. „V pořádku, hlavně, že jste to stihnul. Potom už bych vám neotevírala!" pokývala mu hlavou a nechala ho projít do uličky mezi sedadly.

Harold se pomalu sebejistě vydal do zadní části letadla a na tváři si pro jistotu udržoval mírný úsměv, který ale jemu samotnému lezl na nervy. Myslel si, že letadlo nestihne, ale nakonec se mu povedlo a dokonce si vyhádal i správné sedadlo.

Nebylo zas tak moc těžké zjistit, kde Louis sedí. Byla to totiž poslední koupená letenka na ten let. A falešné jméno William taky nebylo moc těžké poznat.

Harry nad tím zavrtěl hlavou a došel až na konec letadla, kde po pravé straně se na sedadle pod dekou choulilo drobné tělo a třáslo se pod vlivem horečky. Jak hloupý Louis byl, když si myslel, že tak lehce unikne. To mu v žádném případě ale nehodlal dovolit. Byl jeho. Patřil mu. On celý, celé jeho tělo!

„Pane, nevím, jestli je dobrý nápad tady sedět. Ten muž je nemocný, mohl byste to od něho chytit," promluvila k němu tiše letuška.

Harry se k ní otočil čelem s jemným úsměvem. „Já vím, je to můj přítel, poslal jsem ho napřed," vyslovil naprosto přesvědčivě.

Letuška se nejdříve zatvářila celkem zmateně.

„Děkuji, že jste mu půjčila tu deku. Cestujeme za jeho rodiči a on trval na tom, že i přes nemoc je prostě chce vidět. Je strašně tvrdohlavý," zasmál se tiše a naprosto přirozeně nechal ze svých úst vycházet jednu lež za druhou.

„Tak to chápu. Omlouvám se, že jsem vás rušila, přeji příjemný let."

Až když letuška odešla, Harry nechal úsměv ze své tváře zmizet. Pomalu se posadil vedle spícího Louise a vytáhl si z pracovní brašny nějaký časopis.

Letadlo se zvedlo do vzduchu.

Harry se tvářil po celou dobu letu naprosto klidně. Většinu času si četl a čas od času si zahrál na milujícího přítele, když před očima letušky odhrnul Louisovi vlasy z čela a dlaní mu zkontroloval teplotu.

Přibližně ve tři čtvrtě cesty se Louis začal probírat ze spánku. Harry dělal, jako že se nic neděje, že si jeho probuzení ještě nevšiml. Těšil se totiž na ten Louisův výraz. Měl se na co těšit, chlapeček, tohle mu jen tak neprojde. Ostatně jako vždy.

Harold dost hlasitě přetočil stránku v časopise a jemně si odkašlal, ale i to málo způsobilo škubnutí ze strany jeho... milence. Ano, dalo by se tomu jejich vztahu říkat milenecký. Přece jenom Harry s nikým jiným nespal a věřil, že Louis taky ne. Už tak měl problém se smířit, že musí spát s Harrym.

Kudrnatý se jemně nad vzpomínkami pousmál, ale nijak nereagoval, když se hnědovlasá hlava otočila od okýnka směrem k němu. Zřetelně na sobě cítil dvě rozšířené modré zorničky, což ho nesmírně těšilo. Bavilo ho Louise šokovat. Přesně jako teď.

„Řekni mi, že se mi jen zdáš," zašeptal tiše brunet zachumlaný stále v dece chraplavým hlasem od horečky a předcházejícího spánku.

Harry škubl jedním koutkem úst a opět přetočil stránku. „To bych ti ale lhal."

Louisovo tělo sebou trhlo a poté z jeho úst vyšel nefalšovaný sten. Nikoliv ale způsobený rozkoší, ale bolestí a zklamáním. Poté se jeho hlava od Harolda opět odvrátila a modré oči se zadívaly ven okénka.

A Harry přesně věděl, co mu právě hodní hlavou. Všechno je zase v háji. Měl ale smůlu. Jeho se Harold totiž vzdát nikdy chtít nebude. Nikdy.

„Tohle si spolu ještě vyřídíme, Wille," přehodil si Harold uvolněně nohu přes nohu, ale jinak dál nechal lehce chvějící se tělo na pokoji. Tak nějak tušil, že má momentálně brunet jednu ze svých slabých chvilek, kdy pláč byl na místě. „Nikdy tě nepustím, smiř se s tím."

Louis se více zachumlal do propůjčené deky. „A já se nikdy nevzdám. S tím se smiř pro změnu ty."

Harry se potěšeně usmál. „Já vím, to na tobě taky miluju, lištičko..."

_______________________

Ahoj

Opět tu pro vás mám díl k FBE. O víkendu mě zrovna tohle bavilo psát a tak jsem psala. Vím totiž, jak to vypadá, když se nutím psát něco jiného. :)

Snad se díl líbil! A moc děkuju za Vaše komentáře u minulé kapitoly, dost mi zlepšily náladu. :D ;)

~Matthew~