For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

18. kapitola

Harold nakonec na Louisově těle usnul a tak do něho stačilo jen drknout, aby se převalil na postel na záda a brunet se mu mohl vecpat do náručí. Dlouho do pozdních hodin poté s hlavou na potetované hrudi přemýšlel. Tiché bití srdce mu dodávalo na jistotě a příjemně ho uklidňovalo.

Myšlenky mu poskakovaly od jedné k druhé. Bylo to také po opravdu dlouhé době, kdy měl brunet možnost takhle dlouho klidně přemýšlet. Vzpomínal. Vzpomínal na otce, jak nesnášel, když chodil pozdě na snídaně. Vzpomínal na Nialla a společné školní tresty. A poté také na prvních pár měsíců u Harryho.

Pamatoval si, jak den co den se snažil utéct a byl za to patřičně odměněn několika skvělými modřinami. Poté ale jednou překročil tu pomyslnou hranici Harryho trpělivosti a dá se říci, že ho muž znásilnil. Pamatoval si, jak křičel, kousal, kopal, ale nic nepomohlo. Po několika takových opakováních to vzdal a poddal se.

Vzpomínal taky na svoje první opravdové milování, které ale přišlo skoro až dva roky po prvním sexu. Byly tak krásné vzpomínky, až cítil v břiše hejno motýlů při jen pomyšlení na něj. Tehdy Harolda poznal i jako něžného chápavého muže.

Tu vzpomínku vystřídala jiná, která obsahovala v hlavní roli Zayna. Nesnášeli se. Od začátku se nemohli vystát. Po asi čtyřech letech už na sebe nenechal ale ani Louis šlapat a všechno černovlasému muži vrátil i s úroky. V tu dobu je od sebe musel Harold držet doslova násilím, aby se ihned neservali jako dva psi.

A poté opět jiná vzpomínka. Tentokrát na to, jak mu Harry ostříhal vlasy tupýma nůžkama. Brečel celou dobu, co nad ním muž stál a krátil mu vlasy na sotva pět centimetrů, že připomínal spíše amatérsky okudlané kuře. A potom mu vlasy ještě zničil barvou. Odůvodnil své jednání pouze větou, že je to potřeba, dokud se situace tam venku neuklidní a lidi nezapomenou.

A další. Tentokrát se nacházel on s Harrym v jejich střešním bytě a hádali se. Štěkali po sobě tak hlasitě, až to muselo být slyšet po celém domě. Louis dokonce po Haroldovi házel věci. Nejdřív to byl polštář, potom talíř, sklenička, váza, kytka, nůž. Přitom na něho křičel takové nadávky, že ani ten největší borec na světě by ho nepřekonal. A to vše jen kvůli tomu, že Louis dostal domácí vězení. V jednadvaceti letech.

Brunet se pousmál do pomalu se zdvyhající hrudi a na její pravé polovině začal prstem kreslit malá kolečka. Nesnášel Harolda, ale nějaká část uvnitř něho už si nedokázala jiný život představit. Bylo na tom kudrnatém muži, kterému táhlo pomalu na třicet, závislý.

Znovu se ponořil do vzpomínek. Ale byl jich tak moc, až ho nakonec pravidelný tlukot pod hlavou ukolébal k spánku.

Brzy ráno se ale probudil jako první překvapivě opět Louis. Byl celkem nevyspalý, ale sluneční svit venku už mu nedovolil znovu propadnout do spánku, ve kterém se stále nacházel Harry.

Otočil na spícího muže hlavu a poté ho opatrně pohladil po hladké tváři. Zřejmě se musel minulý večer oholit. Chvíli na něho jen zíral, než se velice pomalu zvedl z postele a vycouval se svými věcmi v ruce z ložnice. Tiše dovřel dveře a v obýváku na sebe natáhl džíny a tričko z minulého dne.

Poté se přesunul do kuchyně se záminkou udělat Harrymu snídani. Za minulou noc si ji muž totiž zasloužil. Byl tak moc ohleduplný a něžný, až Louis nevěřil, že je to stále ten samý člověk, od kterého měl na tváři opět modřinu. Ještě se neviděl v zrcadle, ale začínal ji cítit. Ruka naštěstí ale stále spala pod vlivem léků, které si před spaním vzal.

Když ale otevřel ledničku, zjistil, že je Harold odtáhl do nejmizernějšího hotelu, který Washingtonu existoval. Nebylo v ní totiž absolutně nic.

Kysele se zašklebil a dvířka opět zabouchl. Následně se bez rozmyslu vydal ke dveřím, doufajíc, že stihne něco nakoupit ještě před tím, než se Harry probudí. Nazul si boty, popadl klíče a tiše z bytu vyklouzl. Myšlenky na útěk odsunul někam stranou.

Klidně seběhl schody a přeběhl ulici na druhou stranu do menšího supermarketu. Ani si nebral košík a jen zamířil rovnou ke košíkům s pečivem, aby nějaké čerstvé vybral. Nijak nezaregistroval šum kolem sebe a jen klidně do sáčku strčil pět tmavých croissantů a rozešel se do regálů najít sáčky s kávou, kterou Harold miloval.

Natáhl ruku do vrchní police.

„Okamžitě zanechte veškeré činnosti a dejte ruce nad hlavu!" ozvalo se společně s odjištěním zbraně.

Brunet strnul v pohybu a pomalu, velice opatrně, se otočil čelem k muži, který na něho mluvil. A vzápětí ho polil ledový pot. Nestál tam jeden muž se zbraní, ale asi deset a všichni na něho mířili. A až když se zadíval ho hlavně pistole, uvědomil si chybu, kterou udělal. A už nešel vrátit krok zpátky.

„Výborně. Milesi, dejte mu pouta," kývl velitel na svého podřízeného a k otřesenému Louisovi se vydal muž, který mu následně spoutal ruce za zády.

„Pane bože..." vydechl brunet tiše a vytřeštěné oči zabodl do země před sebou. Co to jen provedl...

„Tak jdeme, chlapečku. Pan doktor už na tebe čeká," drknul do něho policejní velitel a naprosto omámeného ho vyvedl ven na ulici, kde je ozářila stovka blesků z fotoaparátů. Reportéři se s mikrofony přeřvávali jeden přes druhého, aby alespoň jeden z nich dostal dopověď. Nikdo se ale nedočkal.

Policie totiž bruneta jen beze slova naložila do služebního auta a zavřela za ním dveře.

Velitel se natáhl pro vysílačku. „Jsme na cestě, subjekt je zajištěn. Zatím překvapivě neklade žádný odpor," otočil na Louise přes rameno tvář, „zřejmě je v šoku." Pouta tiše cvakla a někdo mu přendal opatrně ruce dopředu, kde je opět spoutal želízky. „Měl byste si připravit nějaké prášky na uklidnění, doktore," zamumlal nakonec velitel a otočil se opět dopředu.

A Louis jen seděl. Hlavu sklopenou a i k jeho vlastnímu překvapení, neměl absolutně žádnou radost, že ho konečně někdo našel. Pomalu se mu začínaly třást ruce. Rozechvěle se nadechl. „Já... Já musím zpátky..." zamumlal s očima na svých stehnech.

„To ale nepůjde," odpověděl mu muž zepředu.

Louis sebou prudce trhnul a zvedl pohled. „Vy to ale nechápete, já musím zpátky! Musím mu to vysvětlit!" škubl sebou a ruce mu samovolně vystřelily ke klice. Když za ní ale zatáhl, nic se nestalo. „Ne, ne... Ne! Prosím! Musím mu to říct, prosím!" začal hystericky křičet a s ještě větší razancí trhal klikou.

Policejní velitel si povzdechl a vyměnil si pohled se svým kolegou za volantem. „Myslím, že by si doktor měl vzít tu injekci sebou." Muž vedle něho jen přikývl a ve zpětném zrcátku zkontroloval, jak to další muž vedle bruneta zvládá. Už jen z toho pohledu mu ale došlo, že s tímhle klukem to lehké rozhodně nebude.

_____________________

Překvapení! :D

Takhle to dopadá, když mě chytne psavá v jednu ráno. :D Ale Vám to asi nevadí, že? :D

Snad se líbilo a dáte vědět. ;)

~Matthew~