For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

28. kapitola

Jen co řidič v černém obleku a s brýlemi otevřel dveře, dav novinářů se natlačil dopředu a mačkal spouště svých fotoaparátu jako o život. Zároveň bylo slyšet překřikování, jak muži i ženy kladli otázky a stále dokola tu svou opakovali s napřaženým mikrofonem jejich směrem.

Harry nic z toho ale nevnímal. Jeho prioritou bylo dostat Louise dovnitř a to bez zranění a větších potíží. Proto také beze studu položil dlaň na mladíkova bedra a lehce ho tlakem vedl v před, kdy novináři sice neradi, ale museli, ustupovat a uvolnit cestu nejprve samotnému prezidentovi a poté i jeho synovi s ochrankou.

Starší muž podrážděně zavrčel, když do něho někdo strčil. Ohnal se proto po tom dotyčném pohledem, až kameraman díky jeho zatnuté čelisti urychleně ustoupil několik kroků vzad. Poté klidně pokračoval dál, až se dostal do sálu a následně do místnosti za pódiem, kam novináři neměli přístup.

Louis téměř okamžitě klesl do křesla a na uklidněnou si přejel dlaněmi po tváři. „Tohle nezvládnu," zavrtěl hlavou. Nesnášel tyhle lidi už tehdy a teď to tu měl znovu. Jak k nim ale měl mluvit s hezkým úsměvem, když je nesnášel a radši by byl někde jindy a s někým jiným?

Teplý dech ovanul jeho ucho, když se k němu Harry naklonil. „Zvládneš. Budu tam s tebou. Pořád. Budu ti hlídat záda, lištičko."

„Děkuju," vydechl vděčně Louis, ale stále celkem rozklepaně.

Možná proto ho také Harry vzal za předloktí, vytáhl z křesla a dovedl na druhou stranu místnosti lehce za roh, kde na ně viděl jen Charles. Tam bruneta trochu hruběji opřel o stěnu a vášnivě přitiskl své rty na ty jeho v hlubokém polibku. Jazykem si vydobyl vstup do Louiho úst a lenivými pohyby donutil k aktivitě i jeho jazyk.

Louis do polibku zakňučel a více se svým menším tělem natiskl do Harryho náruče.

Starší muž se pomalu s kousnutím do druhého rtu odtáhl a spokojeně se pousmál, když zaregistroval zrychlený dech svého společníka, společně s napuchnutými rty a zavřenýma očima. „Lepší?"

Brunet se široce usmál a otevřel své modré oči, které Harry tak miloval a obdivoval. „Mnohem," zvedl ruku a zastrčil zelenookému pramen vlasů za ucho.

„Louisi?" zavolal na ně Charlesův naléhavý hlas. Když se na prezidenta oba muži otočili, Charles pohybem rukou naznačil začátek konference. ¨

Louis si povzdechl. „Už aby to bylo za mnou. Vidím to totiž hned poté na koupel a postel."

„Hm, to si nechám líbit taky," zavrněl Harry. Poté nechal Louise ho obejít a těsně za jeho zády se rozešel za ním.

Když brunet vystoupil i se svým otcem na pódium, dav opět zešílel. Spouště fotoaparátů cvakaly jako o život a jejich majitelé se svými spolupracovníky křičeli. Charles u stolečku s mikrofonem poprosil o klid.

Novináři se uklidnili. „Dobré odpoledne přeji všem přítomným. Hned pro začátek vás všechny musím upozornit a zároveň poprosit o chápavost. Nemáme s mým synem dostatek času zodpovědět všechny vaše dotazy, proto se nezlobte, pokud zrovna dnes na váš dotaz nedostanete odpověď."

V davu to zašumělo, ale ani tak se Charles nenechal rozhodit a vyvolal první zvednutou ruku. „Dobrý den, pane prezidente. Můj dotaz je asi tady za nás za všechny. Jak je totiž možné, že nikdo, ale vůbec nikdo, nepoznal, že chlapec, kterého jste pohřbil do rodinného hrobu, není vlastně váš biologický syn? Jak se to mohlo stát?"

Charles přikývl. „To je otázka, kterou si stále kladu i já..." začal mluvit, zkoušel rozbíhat teorie, zatímco Louis stál několik kroků za ním a přesně věděl, proč to nikdo nepoznal. Nedokázal ale udělat těch pár kroků dopředu a říct to těm všem lidem. Světu.

„Pane prezidente, nic proti vám, ale proč nenecháte mluvit i svého syna. Ten přece musí vědět, jak to jeho únosci dokázali, ne?" Dav opět zašuměl souhlasem.

Naopak Louis sebou trhnul a postranním pohledem zalétnul k Harrymu vedle něho. Ten lehce zavrtěl hlavou. Signál, že tohle říkat nesmí, jinak je potopí.

Charles na svém synovi spočinul pohledem, než ho vybídl, ať přejde k němu.

Louis tak rozklepaně učinil a postavil se za stoleček, na něhož si položil klepající se dlaně. Až poté zvedl pohled a nadechl se. „Vlastně vám nemám co říct. Byl jsem pouze rukojmí, kterého neměli v plánu nikdy vydat a s ničím se mi nesvěřovali. Nevím, jak zamaskovali, že ten kluk měl mé výsledky i DNA," olízl si nervózně rty.

Novináři podrážděně zamručeli. Tohle slyšet zrovna asi nechtěli. „To jste byl, Louisi, stále jen zavřený, že nic nevíte?"

„N-Ne, to zase ne, ale co se týkalo plánů, tak jsem nevěděl opravdu nic," zavrtěl brunet hlavou a nasucho polknul.

„Takže jste nebyl tak úplně rukojmí, že?" ozval se další novinář v davu, kterého ale Louis neviděl. Bylo jich tam moc.

„Ano, teda ne, špatně to chápete. Já tam měl zůstat a zemřít, nikdy nebylo v plánu, že se dostanu zpět k tátovi za výkupné," vyhrknul roztřeseně brunet a těkal očima v davu.

„Neříkal jste před chvíli, Louisi, že jste o plánech neměl ani ponětí?!"

„Jistě, jen se snažím vysvě-"

„Takže nám lžete, Louisi?"

„Proč lžete, Louisi?"

„Jak to tedy bylo, Louisi?"

„Vy jste se nechtěl vrátit, Louisi?"

„Vy snad nechcete své únosce udat, Louisi?"

„Odpovězte, Louisi!"

„Louisi!"

„Louisi!"

Svět jako by se na chvíli zastavil, zpomalil. Brunet nechápavě těkal očima v davu, až se zastavil na jednom šklebícím se muži. Jeho tvář mu připadala podivně známá. A Louis poté vše viděl jako ve zpomaleném filmu.

Muž si stáhl z hlavy paruku a zpod bundy vytáhl pistoli. Jeho rty se zformovaly do spokojeného dravého úsměvu. A poté Louis jen odezíral slova. „Hezké sny, Tomlinsone."

A přesně ve chvíli, kdy Louisovi proběhlo hlavou jméno Derek, ozvalo se pět výstřelů jeho směrem. Pak nastoupila bolest.

Slyšel své jméno.

Harryho hlas.

Tátův hlas.

A poté už nic. 

__________________________

No... Co Vám na to říct, že? :D Tohle je konec. Ano... Plus tedy ještě nějaký ten epilog na závěr, který páchám už asi 14 dní a nemůžu s ním nějak pohnout do finální podoby, abych tohle celé nějak rozumně ukončila.

Já tedy jen doufám, že se dožiji rána. :D

~Matthew ~