For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

20. kapitola

„Odvrátil ode mě hlavu, když jsem se ho zeptal, jestli ví, kdo jsem já! Jste si jistí, že jste mu nedali nějaké svinstvo?! Tam na ulici mě poznal, teď asi ne!" křičel popuzeně Niall na mračícího se doktora a rozhazoval rukama.

„Jsem si jistý, že žádné léky, které jsem mu podal, nemají účinek ztrátu paměti. A do hlavy se také nebouchl, aby měl výpadek. Spíše bych řekl, pane Horane, že váš kamarád vás teď zrovna vidět nechce."

Niall na něho zamrkal. „Cože?"

„Nemohu vám nic zaručit, ale je to dost možný scénář. Nechtěl se vrátit, bránil se jako lev, dokud nedostal sedativa. Prostě teď-"

„Doktore! Máme výsledky!" přerušila sestra lékařovu řeč a podala mu do ruky papíry. Na chodbě se okamžitě stalo rušno, jak se všichni hrnuli co nejblíže, aby slyšeli pravdu.

Doktor se zadíval dolů a nějakou chvíli si je jen pročítal, než pootevřel ústa překvapením. Nevěřil tomu chlapci naproti sobě, ale ty testy... Ty testy jen potvrdily jeho slova. „Myslím... Myslím, že byste někdo měl urychleně zavolat panu prezidentovi. Podle krve a DNA nám na oddělení opravdu leží... Jeho syn."

                                                                         ***

Spěšné kroky se rozléhaly chodbou a lidé i personál rychle ustupovali stranou. Prezident skoro běžel, aby byl u svého syna co nejdříve. Od té chvíle, co mu z nemocnice zavolali, byl roztržitý a skoro zapomněl na svou vlastní ochranu, aby se mu něco nestalo.

Překvapeně zamrkal, když před dveřmi do pokoje viděl stát Nialla. Chlapec s ním přestal komunikovat hned po Louisově pohřbu. Jen na něho proto v rychlosti kývl a vtrhnul do pokoje, kde se téměř okamžitě zarazil.

„Louisi..."

Brunet ležel na posteli nehybně, byl bledý a skoro splýval s bílým povlečením. Kapačka vedle jeho postele a pravidelné pípání přístrojů ale prezidenta ujistilo, že je vše jak má být. Jeho syn byl na živu a v rámci možností i v pořádku.

„Louisi," vydechl znovu, tentokrát více nakřáplým hlasem a pomalu za sebou zavřel dveře celý dojatý. Nikdy netoužil víc po ničem, než aby mu svět vrátil syna a teď když ho viděl ani se mu nechtělo věřit, že je to opravdu on.

Na pohled byl rozhodně starší. Měl tvrdší rysy ve tváři, vyrostl. Oči mu potemněly. Vlasy měl kratší, ale hezky sestříhané v rozcuchu. Nevypadal nijak zvlášť, že by ho někdo týral a držel v tmavé kobce. To rozhodně ne.

„Chlapče můj," přešel muž pomalu k posteli a posadil se těsně vedle brunetova stehna a opatrně ho chytil za ruku. Louis k němu ale pohled nesklopil, jen dál zíral skoro bez mrkání do stropu. Po chvilce zkoumání jeho otec ale rozeznal vodu v jeho očích. „Nemusíš se přemáhat, taky tě rád vidím..." zašeptal tiše a sehnul se, aby bruneta pevně obejmul s ohledem na kanylu v jeho ruce.

Když Louisovým tělem podivně trhlo, věděl, že má vyhráno. Mladý muž mu ihned poté obmotal paže okolo zad a pevně ho k sobě přitiskl. Slzy si našly cestu ven. „Tati," zavzlykal tiše brunet, nehledě na to, jak je to potupné a zaryl otci nehty do zad přes sako a košili.

Prezident se pomalu i Louise posadil a sám mu začal přejíždět rukama po zádech. „Už to bude dobrý..." zašeptal tiše, sám naměkko. Nikdo si nedokázal představit, jakou měl v tu chvíli radost. Nedával ji sice tolik najevo, ale jeho syn vzlykající mu v náručí se o to postaral za oba. „Už bude jen dobře..."

                                                                     ***

Ustaraný, ale šťastný prezident, tiše za sebou zavřel dveře od nemocničního pokoje. Uvolněný, jen v košili bez saka s rozepnutými prvními dvěma knoflíčky.

„Mluvil s vámi?"

Charles sebou cukl, než svůj zmatený pohled zaměřil na nervózního blonďáka stojícího před ním. „Ano. Ano, mluvil. S tebou snad ne?"

„Ne," zavrtěl hlavou sklesle blondýn a odvrátil pohled. Zároveň s tím klesl na nepohodlnou židli na chodbě.

Charles lehce překvapeně klesl vedle něho. „Je pravda, že se o tobě nezmínil, ale myslel jsem, že už jste spolu mluvili, když jsi tu byl přede mnou. Vlastně bych ti chtěl poděkovat, že jsi upozornil-"

„To je dobrý. Je to... Nebo možná byl, i můj kamarád," přerušil ho tiše Niall a kousl se do rtu. „Když jsem s ním mluvil, odvrátil pohled a nic neřekl."

Prezident se zarazil. Tohle totiž opravdu nečekal. Moc dobře věděl, že Niall a jeho syn byli nejlepší přátelé. Vždycky. A to je z toho důvodu, že Niall neprahl po penězích jako ostatní. Chtěl opravdu jen kamarádství a kvůli tomu ho měl Louis tak rád. Když mu volali ze školy, že Louis bude po škole, vždy tam byl s Niallem. Tak kde se stala ta chyba?

„Teď spí, ale až se probudí, tak s ním zkusím promluvit, dobře?"

Blonďák lehce pokýval hlavou a sklopil hlavu do dlaní. „Mám pocit, že se mnou nemluví kvůli tomu, že jsem ho nahlásil. Možná... Možná s tím chlapem chtěl zůstat a já-"

Charles ho chlácholivě objal kolem ramen. „To určitě ne. Určitě to byl jen nějaký zkrat nebo něco. Uvidíš. On se srovná."

Mladík se staršího muže vděčně podíval. „Děkuju."

Vedle nich se ozvalo decentní odkašlání.

Prezident zvedl pohled, aby čelil dvěma policistům. „Omlouváme se, pane, ale máme nařízeno vašeho syna vyslechnout."

Postarší muž si povzdechl. „Teď usnul, nemůže to počkat?"

„Bohužel," zavrtěl hlavou druhý muž v uniformě.

„Tak dobrá, pojďte. Nialle, chceš jít s námi?"

Blonďák překvapeně vzhlédl a poté se pousmál a zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že to není zatím dobrý nápad."

Prezident přikývl. „Počkej tady," kývl na blondýna a sám se vydal do pokoje. Bez zaklepání vešel dovnitř. Tiše přešel ke svému synovi, posadil se k němu na postel a jemným hlazením po vlasech se ho snažil probudit.

Brunet po pár minutách opravdu procitl, ale když spatřil policisty za svým otcem, polekaně sebou trhnul. Oči se mu rozšířily. Výraz paniky se velice rychle usadil na jeho tváři.

______________________

Hezký večer přeji.

Tak jsem si říkala, má vůbec cenu tuhle povídku psát dál?

Věnováno: Dee0Toustova, magor-esente-sarah a Makkakonka

~Matthew~