For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

21. kapitola

„Louisi, klid, jen klid, ano?" zadíval se mu otec do očí a pousmál se. Pochopil ale velice rychle, že z policisty roky zmizení mají také něco společného. Louisova reakce mu k tomu stačila. „To jsou pánové od policie. Chtějí s tebou jen probrat ten únos. Odpovíš jim na pár otázek? Cítíš se na to?"

Brunet přesunul panenky kousek stranou a prohlédl si přísně se tvářící policisty v uniformě. Nelíbilo se mu to. Když se probudil, měl pocit, že se stále nachází u Harryho v posteli a oni je přišli zatknout. Až otec mu pomohl se vrátit plně do reality.

„Louisi?" opět na sebe Charles upoutal chlapcovu pozornost.

Mladík sebou lehce cukl a roztřeseně se nadechl. „Já nechci vypovídat."

Policisté se po sobě nechápavě podívali a jeho otec zmateně zamrkal. Výraz naprostého zmatení zdobil náhle jeho tvář. „Lou... Ty nechceš ty únosce dostat za mříže za to, co ti provedli?"

Brunet sklopil pohled. „Ne, tati. To nechci."

„Ale proč?!"

„To bys nepochopil."

Charles cely vykolejený hleděl nevěřícně na tvář svého syna, která byla odvrácená na druhou stranu k oknu. Nechápal, co syna vede k takovému rozhodnutí. Nechápal.

Nakonec se ozval nejistě jeden z policistů, od pohledu ten starší s vyšší hodností. „I tak ale na vás máme pár otázek, pane Tomlinsone."

„Ptejte se, na co chcete, ale ohledně mého únosu vám neřeknu nic konkrétního, co by vám dalo stopu. S tím se smiřte. Nechci toho člověka dostat za mříže." Louis se pomalu posadil a upravil si za sebou měkký bílý polštář.

Policista si povzdechl. „No dobrá... Víte, pane Tomlisone, kolik vám bylo, když jste byl unesen?"

„Patnáct. Bylo to asi tři měsíce poté, co táta získal prezidentský titul."

„Od školy víme, že jste byl unesen na školním výletě, je to tak?"

„Ano."

Muž něco odškrtnul v papírech, než přetočil na další stránku. „Bylo vám nějak ublíženo během té doby, co jste byl u svého únosce? Fyzické nebo i psychické násilí?"

Louis na oba muže přimhouřil oči. „Na tohle nebudu odpovídat."

„Chápu," odkašlal si starší a znovu očima projel papíry. „Jméno nám asi také neřeknete, že?"

Brunet nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ne, protože ho ani nevím. A i kdybych ho věděl, tak vám ho neřeknu. O tom jsem vás informoval už na začátku, pane strážníku!"

„Jistě," polkl muž a zvedl k Louisovi oči. „Ale jen jednu věc, kterou bych opravdu potřeboval vědět. Byl jste držen zavřený po celou dobu nebo jste měl volný přístup na ulici, případně do města..."

Brunet několikrát pomalu zamrkal a přemýšlel, jestli to náhodou není nějaká bouda z jejich strany. Mohla by totiž být. A mohli by to i použít proti němu samotnému, proč když měl volný přístup ven, tak proč neutekl. Nebo proč nekontaktoval policii. Proč nezkusil žádat pomoc od lidí. Bylo toho spoustu. „Nechci odpovídat..." hlesl nakonec a přerušil s mužem oční kontakt.

Policista si povzdechl, než se zadíval na svého kolegu a zpátky do formuláře. „To je myslím zatím všechno. Děkuji, pane prezidente a nashledanou," pokývali oba muži hlavami, načež opustili pokoj.

V místnosti zavládlo ticho. Na několik dlouhých minut, než se rozhodl ho porušit Charles. „Proč si nechtěl vypovídat, Louisi?

„Tati..." povzdechl si brunet a zoufale se na svého otce podíval. Proč to prostě nemohl jen pochopit a nechat být. Proč se v tom musel vrtat. „Já..." zlomil se mu hlas a on sklopil oči ke svým rukám položeným v klíně. „Prostě jsem si uvědomil, že tu osobu mám rád víc, než bych asi měl..."

                                                                             ***

Tiché cinkání příborů narušovalo jinak naprosté ticho ve velké jídelně v prezidentském sídle. Jen dva lidé ale seděli u stolu a pouze jeden z nich jedl. Druhý se v jídle jen přehraboval vidličkou a ani se nesnažil dělat, že mu jídlo nechutná nebo něco podobného. Jeho otec už byl přeci jenom zvyklý. Jestli se tomu tak dalo říkat.

Byla už to nějaká doba, kdy opustil nemocniční lůžko a dokonce se lépe rozmluvil s Niallem, který ho chodil navštěvovat i do nemocnice každý den a nenechal se ani jeho mlčenlivostí odbýt. Přinesl mu dokonce i fotoalbum jich dvou, které stihli tehdy za pár měsíců pořídit. Smáli se. Vzpomínali.

Ohledně minulých šesti let ale Louis zatvrzele mlčel i před svým nejlepším přítelem. A když se ho jednou blonďák zeptal na kudrnatého vysokého muže, který ho vedl, umlknul ten den úplně. Nesnesl o Harrym mluvit před někým cizím.

A poté tu taky byla ta věc doma.

Když poprvé vstoupil do svého pokoje, chtělo se mu brečet. Měl chuť všechno rozbít, všechno vyhodit a všechno vyměnit za jiné. Přemalovat stěny, sám svou vlastní rukou. Namalovat něco, co by mu připomínalo Harolda.

Dík tomu zpropadenému muži skoro nespal a většinu nocí tiše probrečel. Nejedl. Nedokázal do svého vpravit i jen blbý suchý rohlík. A rapidně hubl.

Na druhé straně stolu práskly příbory o porcelánový talíř, až sebou Louis prudce škubl a zvedl k otci pohled.

„Takhle to přece dál nejde, Louisi!" vykřikl Charles s trochou zoufalství v hlase. „Podívej se na sebe. Vždyť vůbec nejíš. Seš jen kost a kůže! Jsou to už tři měsíce! Copak to ti nestačí jako dostatečný důkaz, že o tebe ta osoba prostě nemá zájem?!"

Brunet prudce zatnul čelist. Tohle jeho otec neměl právo říkat. Jen on sám věděl, jak moc o něho Harold stojí. Byl toho svědkem. „To není pravda!"

„Tak proč už tě nijak nekontaktovala! Měla na to tři měsíce! Tři dlouhé měsíce a nepochybuji, že ví, kde bydlíš!" vjel si prezident zoufale prsty do vlasů.

„Ty tomu prostě vůbec nerozumíš, tati!"

„Ne?! Tak mě pouč!"

„To nemá cenu..." Louis prudce vstal od stolu, až se židle, na které seděl, převrátila a s hlasitou ránou dopadla na zem. Mladík na to ale vůbec nebral ohled a rovnou se rozešel pryč z jídelny.

„Louisi? Louisi! Stůj přece!"

Brunet třísknutím zabouchl dveře do jídelny a poté vyběhl schody do svého pokoje na opačné straně domu. Tam za sebou rychle zamknul a sesunul se po zádech na zem do sedu. Unaveně si promnul ukazováčky spánky a snažil se udržet slzy v očích.

Beznadějně. 

______________________

Zdravím s dalším dílem. :)

Musím poděkovat za reakce u předchozího dílu. Potřebovala jsem nějak nakopnout a Vám se to povedlo, takže mám v záloze skoro další 4 díly. A blížíme se ke konci. Nedokážu sice odhadnout, kolik ještě bude kapitol, ale pomalu se blížíme. ;)

~Matthew~