For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

7. kapitola

Louis nikdy nevěřil, že dva léky na bolest najednou prostě nezaberou. Čelo měl během chůze do garáží úplně orosené, jak na něho lezla horečka a to to bylo opravdu jen pár metrů. Vnitřně se proto začínal děsit, jak to zvládne poté na nohou ustát možná několik hodin.

„Říkal jsem ti, že se do toho nemáš tak hrnout. Opět si mě neposlechl. Tvá věc," pohlédl na něho Harold úkosem a lehce zavrtěl hlavou.

„Říkám snad něco?" zavrčel tiše brunet, aby je nikdo jiný z bandy okolo neslyšel a bez ptaní zalezl do luxusního černého auta na sedadlo spolujezdce.

Harold se sám posadil za volant a nastartoval motor. „Víš, pořád tu můžeš zůstat. Najdu a potrestám ho sám, to se nemusíš bát..."

Louis pevně zaťal čelist. Nikoliv ale z podráždění, ale díky bolesti, která mu z paže vystřelovala čím dál více. Se skousnutým rtem proto jemně bouchl temenem hlavy do opěradla a snažil se ani neceknout. Oči zavřené. Pravidelné vrčení motoru ho ale donutilo je opět otevřít a upřít je na Harryho, který ho svýma zelenýma očima doslova propaloval. „Co..." hlesl tiše.

Harold se pousmál. „Nic. Jen obdivuju tvojí výdrž," naklonil se blíž k brunetovi a jemně pohladil hřbetem ruky jeho pravou tvář, kde poté palcem setřel ze spánku kapičku potu. „Jestli budeš pořád takovýhle, nikdy se tě nevzdám, lišáku," naklonil se poté blíž a na pár chvil si přivlastnil Louisovy vyprahlé rty. „V šuplíku jsou docela dost silné léky pro tyhle případy. Nechtěl jsem ti je dát, dokud nepožádáš, ale s tebou to nemá cenu," pomalu se odtáhl a konečně zařadil.

Brunet už lehce omámeny bolestí nijak neprotestoval, našel ty správné léky a poté do sebe jednu pilulku hodil i bez vody. „Díky," hlesl po pár minutách ticha, kdy prášek opravdu začal působit.

Harold jen přikývl, ale jinak se dál věnoval řízení.

Podle plánu se všichni v autech rozdělili a měli se sejít až na místě. Harry pro jistotu auto nechal stát na jedné z méně rušnějších ulic a poté společně s Louisem pěšky došel na místo jejich úkrytu.

„Klidně si sedni, tady to zřejmě bude na dýl," zamumlal po chvíli Harold a jen s lehkým pobavením v očích sledoval, jak se brunet s úlevným povzdechem sesunul podél zdi na zem. Už teď měl pocit, že zpátky ho bude muset nést. I navzdory práškům totiž Louis dobře nevypadal.

„Myslím, že po tomhle mám nárok tak na týdenní volno minimálně," vydechl tiše Louis a lehce se na zemi poposunul do lepší pozice. Něco ho totiž škrábalo do zad. Odpověď ani nečekal a proto ho překvapilo, že přišla.

„Máš ji mít. Však ty mi to vynahradíš jinde, že?" uchechtl se tiše Harold a dál ze své pozice pozoroval halu pod sebou. Zatím ticho po pěšině.

„Nadrženče..." zašklebil se brunet na zemi. Po pravdě ale s touto náhradou žádný problém neměl. To radši bude s Harrym každý den spát, než běhat po nocích s postřelenou rukou, která bolí jako prase.

Harold ale najednou zvedl ruku dlaní k němu a Louis pochopil. Někdo jde. Tiše se proto vyškrábal opět na nohy a přesunul se těsně k Harrymu, aby ho nebylo vidět.

Do obrovské haly se pomalu začala trousit Drápkova banda. Někteří lidé se podezíravě rozhlíželi, někteří drželi v rukách černé kufříky. Louis ale věděl, že mají smůlu. Harryho banda byla už léta sehraným týmem a zahlédnout je neměl šanci nikdo.

„Který?" zašeptal mu Harry tiše do ucha a rty se o něho otíral.

Louis se jemně otřásl, ale začal se rozhlížet kolem. Měl ale pocit, že svého střelce nikde nevidí. A začínal mít i strach, že ho nepozná.

Poté do něho ale Harry jemně drknul a natočil mu hlavu směrem ke skupině, které se něčemu smála, a jeden z mužů napodoboval výstřely, zatímco jiný se chytil za paži. Louis přimhouřil oči a chvíli poslouchal, jestli nezachytí v tom šumu více jeho hlas. Poté pomalu přikývl. Byl to on. Byl to ten samý hlas, který na ostatní v noci křičel, že zasáhl.

Harold prudce stiskl rty do tenké linky.

Louisovi ale na téhle celé scéně něco nesedělo. Proč jsou ti lidé tak klidní. Minimálně pět lidí ho v noci vidělo a vědělo, že vše slyšel. Leda že by... byl Drápek takový hajzl, že by to svým lidem ani řekl, že tady na ně může čekat Snílkova banda.

„Chcípák zbabělej..." zamumlal brunet tiše.

Harry mu věnoval pobavený a lehce nechápavý pohled.

„Neřekl všem, že jsem je včera slyšel. Nečekají nás. Drápek asi ani nepřijde..." zašeptal tiše.

Harodl přikývl. Stejného dojmu nabýval i on sám, když viděl všechny ty lidi celkem v klidu. Zřejmě tu byli o dost dříve před předáním, takže se prozatím ani nebáli a ubrali na ostražitosti. V hlavě mu šrotovalo, co teď. Toho střelce se chce zbavit na jisto, sáhl na jeho lišku. A jeho vlastních peněz v těch kufřících by taky nebyla škoda.

Harry proto pomalu stáhl Louise zpět do bezpečného záhybu a vytáhl telefon. Všem svým lidem poslal rychlou informaci o změně plánu. „Však já si na něho někdy počkám. A přijít o lidi taky není zrovna dobrý..." zamumlal.

Louis povytáhl obočí.

Harold se na něho ušklíbl a zastrčil mobil zpět do zadní kapsy. Poté si Louise přitáhl za boky těsně k sobě.

Brunet se chtěl ještě zeptat, co má Harry v plánu, ale nestihl ho. Muž se mu totiž prudce přisál na rty a začal dobývat se značnou vášní jeho ústa. Louisovi tím pádem nezbylo nic jiného, než se poddat bez odpovědi. V soukromí mu to nijak extra nevadilo.

Odtrhnout se od Harryho rtů ho donutila až série několika rychlých výstřelů. Zábava zřejmě začala.

_____________________

Jakákoliv odezva potěší. :)

PisálekMaty