For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

25. kapitola

„Pane prezidente, omlouvám se, že vás ruším od snídaně, ale ráda bych vám připomenula tu dnešní konferenci na náměstí ohledně vašeho syna. Lidé se už začínají ptát, kdo vašeho syna vlastně unesl, kde byl a co se mu stalo. Bojí se o své děti," mluvil tiše ženský hlas a výraz v ženině tváři dobře naznačoval, že by nerada svého nadřízeného a hlavu státu rozčílila.

Charles odložil příbor a upil ze své kávy. „Jistě, já vím. Louis už vstal?"

Žena v kostýmku zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Mám ho jít probudit?"

„Ne," zavrtěl prezident hlavou, „udělám to sám," vstal a přitáhl si k sobě tác, na který poté naskládal Louisovu snídani. „Jen dohlédněte, ať je tu auto včas a ať mám připravený oblek a potřebné papíry, díky Daphne."

„Určitě," přikývla žena a klapotem lodiček opustila jídelnu.

Charles si povzdechl a vzal do rukou tác, s kterým se poté rozešel k synovu pokoji. Tam si tác přendal do jedné ruky a bez zaklepání opatrně otevřel a zase zavřel. Začal mluvit dříve, než se otočil ode dveří k posteli. „Louisi, máš tady snídani. Víš, jak nesnáší-" otočil se směrem do pokoje a očima se zarazil na posteli.

Ozvala se hlasitá rána, jak tác s jídlem spadl na podlahu.

Brunet v posteli sebou trhnul a rozespale se postavil na loktech, nechápajíc, proč ho otec budí z tak pěkného snu. Zpomaleně si protřel oči a až poté se lépe zornicemi zaměřil otce, který šokovaně stál u dveří. „Co se děje?" zazíval s rukou před pusou, a když poté dlaň pokládal zpátky, zavadil o něco teplého a pevného.

Prudce tím směrem otočil hlavu, než ji stejným pohybem přesunul opět zpátky na svého otce. „Tati, já ti to vysvětlím!" vyštrachal se z postele, kde stále nerušeně spal Harry a přešel ke svému otci. „Není to tak, jak to vypadá," sklonil se brunet dolů a začal sbírat svou snídani.

Jedinou útěchou pro Charlese bylo, že jeho synovi nic není a je dokonce oblečený. „A jak to tedy je? Kdy... Kdy se sem dostal?!" vyjekl prezident nechápavě a vytáhl za paži syna nahoru, aby mu viděl do očí.

Tělo na posteli se zavrtělo.

Louis tím směrem střelil pohledem, než se úpěnlivě zadíval svému otci do šedých očí. „Dej mi pár minut. Vlastně nám. Sejdeme se v obýváku a všechno ti vysvětlím, dobře?"

Charles trošku trhavě přikývl, než se otočil a vyšel z pokoje na chodbu, kde se musel zastavit u otevřeného okna a nadýchat se čerstvého vzduchu. Právě viděl svého syna v posteli s mužem. S mužem, kterého nikdy dřív v životě neviděl. Se starším mužem.

Nasucho polkl a dle prosby ze synovy strany se šel posadit do obývacího pokoje na jednu ze dvou pohovek. Musel čekat několik minut, než se ve dveřích objevil menší brunet a za ruku vedl zamračeného muže.

Když se oba posadili naproti němu, Charles Louisovi pokynul rukou. „Takže?"

Louis si nervózně odhrnul ofinu rozcuchaných vlasů z očí. „Já... Nevím, kde pořádně začít, takže tati, tohle je Harry a Harry, to je můj táta Charles Edward Tomlinson, prezident Spojených států."

Po té větě se jako mávnutím proutku Harry usmál, postavil se a natáhl k prezidentovi svou pravici.

Charles ji lehce omámeně přijal.

„Těší mě," ujal se Harry slova, když se opět posadil. „Možná si říkáte, kde jsem se tady vzal a proč okupuju postel vašeho syna. Je to ale vlastně úplně jednoduché. Louis a já jsme se poznali," zadíval na bruneta, „během jeho zajetí."

Louis k němu s nervózním úsměvem natáhl ruku a nechal Harryho, aby ji lehce stisknul ve svých dlaních, než sám pokračoval v jejich domluveném divadle. „Harry pracoval pro... Dereka, to je ten, který mě unesl. A vlastně mi tam celou dobu pomáhal, díky čemuž jsme se sblížili. V tom druhém slova smyslu. Nejdřív jako přátelé a potom i jako milenci," odmlčel se a čekal na reakci svého otce na tuhle informaci.

Charles se ale netvářil nijak překvapeně. Tohle mu totiž už došlo. „To ale stále nevysvětluje, jak jste se dostal vy sem. Všude jsou okolo domu hlídky. A kamery. O vás vím už celkem dlouho. I když jsem si tedy představoval někoho mladšího a... možná i dívku."

Louis se kousl do rtu. „Jsi zklamaný?"

„Ne, to nejsem, chlapče můj, jen mi stále schází odpověď, jak se sem tvůj Harry dostal."

Zelenooký muž se zasmál. „Abych pravdu řekl, tak to nebylo tak těžké. Jeden omráčený člověk, temná síťka na kameru a pootevřené okno stačilo, pane prezidente."

Charles si povzdechl. „Mám tady na hlídání bandu neschopných idiotů a to jsem chtěl takhle uchránit svého syna! Všichni dostanou padáka!"

Louis se po sobě s Harrym jen okrajově podívali a radši ani nedutali.

Charles se nakonec s poraženým povzdechem opřel o pohovku za sebou a bedlivě ty dva začal sledovat. Louis mu pohledem uhýbal, což znamenalo jediné. V něčem mu lže a on přesně věděl v čem. Myslel si, že mu řeknou pravdu, ale... Vlastně to od nich čekat nemohl. Od ani jednoho.

Povzdechl si. „Co takhle mi teď říct tu pravdivou verzi, Lou?" zeptal se tiše uklidňujícím tónem hlasu a stejně tak klidně sledoval vytřeštěné oči svého syna, které se na něho rozrušeně upřely.

„Pravdu?" odtáhl se brunet od Harryho rukou a naoko nechápavě potřásl hlavou.

Prezident se pousmál. „Ano, pravdu. Tam v nemocnici si policistům i mně tvrdil před třemi měsíci, že toho dotyčného, co tě držel, nechceš dostat za mříže. A potom jsi jenom mně řekl, že je to proto, že tu osobu máš rád víc, než bys asi měl. To znamená svého věznitele, Louisi. Tak proč mi teď vyprávíš o nějakém Derekovi, který tě skoro týral a o hodném Haroldovi, který tě vlastně zachraňoval, když to není pravda.

Nejsem hloupý, synu, umím si spojit dvě a dvě dohromady. Harry tě unesl, Harry tě věznil, Harry tě týral, do Harryho ses zamiloval, Harryho chceš chránit.

Copak je to tak těžké se mi svěřit? Nebudu vás přece hnát na policii. Jde mi jen o tvé dobro. I když vím, že bych vás, pane..."

„Styles."

„Pane Stylesi, udat měl. Unesl jste mi syna a já radši ani nechci vědět, co všechno jste mu provedl. Bylo mu patnáct. Jen patnáct let, byl to nevinný chlapec, který nevěděl skoro nic o životě..." Charles si složil hlavu na chvíli do dlaní, aby se vzpamatoval. „Teď ale vím, že Louis je s vámi šťastný a já mu to štěstí nechci vzít," zavrtěl muž hlavou.

Poté se pevně zadíval ho Harryho zelených nejistých očí. Sám si ještě nebyl ani jistý, když poté slova opouštěla jeho ústa, zda dělá správnou věc, ale šlo mu o syna. Jen o něho. O jeho zdraví a štěstí. Nechtěl ho znovu ztratit. Už ne. „Takže, pane Stylesi, přijmete, prosím, místo osobního bodyguarda, mého syna? Byl bych vám víc než vděčný."

_____________________

A jsme u toho, další kapitola lehce v nedohlednu. Snad se brzy najde čas. Lépe řečeno, po brigádě. ;)

~Matthew~