For Blue Eyes || Larry Stylinson ✓

23. kapitola

Niall chvíli s úsměvem na rtech mlčel a jen Louise pozoroval. „Vážně ho miluješ?" porušil poté ticho.

Brunet lehce nabral červený odstín ve tvářích. „J-jo. Miluju. A... A opravdu bych mu to chtěl říct. A jestli ho znám dost dobře, myslím, že on mně taky, Nialle."

Blonďák zavrtěl hlavou a zasmál se. „Jste docela paka, víš to?"

„Jo. To vím."

„Měl bys ale začít jíst, Lou. Jestli tě má tak rád, jak říkáš, dřív nebo později pro tebe přijde, a když uvidí tuhle trosku. No, nevím, jestli se mu budeš ještě líbit," pronesl Niall škádlivým tónem.

Louis se tiše zasmál. „Líbil jsem se mu, když mi bylo patnáct, myslím, že s tímhle problém mít nebude."

Niall se posadil a prohrábl si rukou vlasy. „Když myslíš. Hele, budu muset jít. Ale mám ještě jednu otázku," vztyčil důležitě ukazováček.

„Hm?" povytáhl brunet obočí.

„Kolik mu je let?"

Louis se ušklíbl. „Mám ten pocit, že třicet."

Niall uznale zahvízdal. „A tobě jednadvacet, to máš devět let rozdíl. Ale tak proč ne, že? Určitě alespoň ten nástroj tam dole umí používat, když je zkušenější, ne?" Rychle se blonďák zvedl z postele a utíkal ke dveřím.

I tak ale Louisovi neutekl, když po něm brunet mrsknul polštář. „Nialle!" vykřikl popuzeně, ale napůl i se smíchem.

„Já vím, měj se a dobrou noc," mrknul blondýn, hodil mu polštář zpátky a zmizel za dveřmi.

Louis potřásl hlavou. „Dobrou."

Vypínačem u postele zhasnul hlavní světlo a jen za světla stolní lampičky přešel ke skříni, kde se převlékl do bílého trička a černých kraťasů na spaní. Až poté zalezl pod studenou peřinu a pořádně se zachumlal. Překvapivě usnul do pár minut.

                                                                                   ***

„Teď se řádně rozluč, Snílkova liško, dokud ještě to jde. Tak řekni sbohem..."

„Ne..."

„Ne? Tak tedy ne," zazněl výstřel. Na Louise dopadla sprška Harryho krve.

„Harry!"

Postel se prudce prohnula, jak se tělo na ní šokem posadilo. Brunet celý zbrocený potem těkal očima po temné místnosti a snažil se opět rychle vrátit do reality. Prsty roztřeseně zajely do rozcuchaných vlasů a bolestivě zatahaly za jejich konečky.

Srdce se pomalu vracelo do svého normálního tempa, jak si mysl začala spojovat věci dohromady.

„Panebože..." zašeptal brunet tiše a rychlým mrkáním zaháněl slanost, která se drala ven z očí.

Už zase noční můra. Jak mohl klidně spát a odpočívat, když noc co noc je to stejné. Noční můry o tom, jak Harry všelijak přichází o život a vždy jeho chybou a on se na to dokonce musí vždy dívat. A nikdy tomu nezabrání. Nikdy.

Ještě stále rozklepanou dlaní se natáhl k nočnímu stolku a otevřel šuplík, kde měl schované prášky na zklidnění a na spaní. Dnes měl ale ovšem asi ještě větší smůlu, protože oboje balení byla prázdná.

Tiše zaskuhral, ale odhrnul peřinu a shodil nohy z postele na zem, kde pár chvil takto jen zůstal sedět. Stále se celý klepal vlivem nočního děsu, ale věděl, že pro ty léky musí zvládnout dojít. Dolů do kuchyně.

Žaludek lehce zaprotestoval při představě schodů. I tak se ale Louis donutil vstát a s jednou rukou stále pro jistotu na zdi se pomalu rozešel ke dveřím. Na chodbě mu na pažích vyrašila husina, kvůli pootevřenému oknu. Nechal ho ale tak a sešel s největší opatrnosti schody dolů do přízemí.

O několik kroků později strčil do dveří od kuchyně, aby se zavrzáním otevřely a jen stále v šeru přešel ke skříňce, kde byly zásoby s léky. Pro všechny v domě. Už jen po paměti sáhl do správných košíků a vytáhl si jednu krabičku s prášky na uklidnění a druhou s léčivy na spaní.

Zavřel skříňku a s krabičkami v ruce se otočil. Následně jeho tělem ale prudce škublo a z hrdla se vydral výkřik. Prášky mu vypadly z rukou.

Široká mozolnatá dlaň mu ale hbitě přistála na ústech, aby nemohl křičet a vyšší tělo ho přitisklo ke zdi. Brunetovi se ze zoufalství do očí nahrnuly slzy, jak se nemohl ani bránit.

„Šššš, Lou, lištičko moje, to jsem já, ššš!" rychle šeptaná slova donutila Louise ztuhnout a nevěřícně rozšířit zorničky.

Na chvíli zavládlo v místnosti úplně ticho, než velká dlaň sjela z jeho rtů a dala mu tak opět volnost. I sevření povolilo. „Harry?" zaskřehotal brunet nevěřícně a snažil se ve tmě rozeznat známé rysy tváře. Dlaně rychle doputovaly na druhou tvář a i po hmatu se začaly rozklepaně ujišťovat. „Harry..." zopakoval tiše Louis a tentokrát už neváhal, když zabořil prsty do jemných vlasů a přitáhl si mužskou tvář k sobě dolů pro naléhavý polibek.

Harryho silné paže si mladíka za boky přitáhly co nejtěsněji na své tělo a muž stejně naléhavě oplácel každý Louisův polibek.

Otázky šly prozatím stranou. Dokud se oba dostatečně nenasytí toho druhého.

Louisovi po tvářích steklo několik slz, které donutily Harryho se odtáhnout na vzdálenost několika centimetrů. „Ale no tak, přece bys neplakal, lišáku můj" zasmál se tiše a setřel palci zrádné slzy. Ve skutečnosti ho ale trošku těšilo, že Louis dává tak moc najevo, jak hodně mu chyběl.

Brunet se křivě pousmál a popotáhl. Nedokázal ze sebe ale vypravit ani slovo. Jen stále nevěřícně narychlo zkoumal tělo naproti sobě, jakoby stále nevěřil, že tam opravdu stojí.

Harry se pousmál a sám si mladšího změřil pohledem. Následně se ale zamračil a odtáhl ho od sebe na větší vzdálenost. „Lou, nechceš mi něco vysvětlit?" zašeptal tiše, ale s velkou mírou starostlivosti v hlase.

„Co?" dostal ze sebe Louis a sklopil sám na sebe pohled. Poté pochopil. Ramena mu poklesla. „Já..."

„Proč nejíš? Vždyť vypadáš hůř, než tehdy, když ti bylo patnáct," vzal s co největší opatrností do dlaní brunetovu paži a se zděšením si prohlížel jeho hubenou ruku až po dětské kostnaté zápěstí. Stačilo by jen trhnout a určitě by mu něco zlomil.

Louis zahanbeně uhnul pohledem do strany a nic neřekl. Díky tomu se mu ale dostal pohled na Harryho hlavu. V tu chvíli zapomněl na svůj vlastní problém a druhou volnou ruku zapletl do hnědých kadeří. Nevěřícně se jimi prohrábl. „Harry, ty ses ostříhal?"

___________________

No, tak přiznejte se, koho jsem nachytala tou poznámkou u minulého dílu? :D

A taky se přiznejte ti, kdo dostali panický záchvat při poslední větě dneska. ;D

~Matthew~