Já se vrátím..

3. května 1996

Probudí mě kroky za dveřmi mého pokoje. "Myslíš, že už Tomášek spí?" uleví se mi, když uslyším maminčin hlas.
"Určitě, je skoro půlnoc. Šel přeci spát v půl desáté," odpoví jí táta. Kroky i hlasy ale za chvilku zmizí a já opět odejdu do krajiny spánku.
Další co mě probudí je ovšem mnohem horší. Uslyším výkřik. Je to takový ten výkřik, který slyšíte jen, když jeho strůjce umírá.
Vyběhnu z postele, jak nejrychleji dokážu. Pomalu a potichu otevřu dveře. To, co uvidím na chodbě bych nepřál vidět ani svému největšímu nepříteli.
Můj táta tam leží v kaluži krve, která mu vytéká z bodné rány na hrudníku. Jeho jindy šedivé vlasy jsou teď červené a slepené. Zabráním sám sobě v breku a potichu běžím do kuchyně, kde máme telefon. Nevím kde je maminka, ale mám o ní hrozný strach.
Vezmu si telefon a schovám se pod kuchyňský stůl. Pohotově namačkám číslo 158. Po dvou zazvoněních se ozve dispečerka: "Dobrý večer, jak vám můžeme pomoci?"
Neváhám a hned vypovím vše co se stalo. Mluvím potichu a rychle, ale snažím se, aby mi bylo rozumět. Když domluvím operátorka mi řekne: "Pokuď to jde, vrať se do pokoje a zamkni se tam, ano? Policie už vyjela, budou tam co nevidět."
Chci udělat to co řekla, ale ve chvíli, kdy vylezu z pod stolu a uklidím telefon, uslyším za sebou těžkopádné kroky a závan alkoholu.
"A helemese," řekne muž, který podle všeho zabil mého tátu, "tak přece jenom tu ten chlápek nebydlí sám. Kdepak máš maminku chlapečku?"
Podle jeho slov usoudím, že se mamka někam schovala a on ji ještě nenašel. Nic neříkám, ale muž se začne přibližovat a máchat okolo sebe svým nožem, na kterém je ještě patrná tátova krev.
"Umíš vůbec mluvit?" zeptá se, když stojí už skoro u mě. "Protože jestli ne, alespoň nebudeš křičet až tě zabiju," nakloní se ke mně ještě víc a než stačím uhnout, bodne mě do nohy. Ve stejnou chvíli se za ním ale objeví maminka a o hlavu mu rozbije porcelánovou vázu.
Muž padne na zem a já v zápětí udělám to samé. Mamka mě vezme do náruče a hladí mě po hlavě.
"Já nechci umřít," zašeptám ji do ramene.
"Neboj se zlatíčko," řekne a dá mi pusu na čelo.
Ve stejnou chvíli uslyším houkat sirény.