Já se vrátím..

Tom

Bežím domů co nejrychleji mohu, protože mám strach. Ne z toho chlapa, ale o mámu. Já se s ním od té noci nesetkal, ale mamka musela svědčit u soudu. Taky bych svědčil, ale byl jsem v té době hodně slabý, doktoři řekli, že by to nebyl dobrý nápad a státní zástupce mamku přesvědčil, že ho dostane do vězení i bez mého svědectví.

"Mami?" otevřu dvěře. Do obličeje mě praští sportovní taška.

"Zabal si," rozkáže máma, zatím co běhá po bytě.

"Proč?" podivím se, "Kam jako chceš jít?" zastavím mamku tím, že ji chytím za ruku.

"Na policii," odpoví trochu histericky, "musí nám přeci pomoct!"

"Mami, uklidni se," zkusím ji zatáhnout ještě jednou, ale vyškubne se mi.

"Ne!" zakřičí, "Prostě si teď zabalíš věci a pojedeš se mnou na policii. Konec
diskuze!"

"Ty si vážně myslíš, že by nás jen tak vypátral? Po deseti letech by se přišel pomstít?" dochází mi trpělivost, "Mám dost věčnýho stěhování, tady jsem si našel kamarády. Nechci pryč," odmlčím se, "a co střední? Mám přece nastoupit do školy kousek odtud! Střední školu kvůli tobě měnit nebudu a vůbec.."

"A dost!" zakřičí máma a přeruší tím můj monolog, "copak ty pořád nic nechápeš?" Slzy se jí najednou řinou z očí a já nevím co mám dělat.

"Copak ty pořád nechápeš, že to dělám kvůli tobě? Vše co chci je ochránit tě. Jsi to jediné co mi zbylo."

"Mami..," zašeptám, ale to už máma pokračuje v balení věcí. Seberu ze země tašku, kterou po mě před tím hodila. Na zemi mě ale něco zaujme.

"Sakra," zašeptám, když si uvědomím, že jsem bos.

Poté, co si já i máma zabalíme všechny věci, nasedneme do auta a jedeme k policejní stanici. Mamka kouká na silnici opuchlíma, červenýma očima, bojím se, že to po cestě do něčeho napálí.

Zastaví před budovou, na jejíž čelní zdi je napsáno 'Policie ČR'.

"Počkej tady," řekne máma a vystoupí. Nechci zůstat sedět v autě, tak počkám, než zajde dovnitř a vystoupím. Podívám se na své nohy. Musel jsem si vzít staré pantofle. Vypadám snad ještě hůř, než kdybych byl bos.

Z budovy se začnou ozývat zvláštní zvuky. Nejdříve se bojím, že někdo nekomu ubližuje, pak ale rozpoznám, že to je máma, která řve na policistu za přepážkou. Musím se uchechtnout.

Po pár minutách mamka vyběhne ven.

"Tak co?" zeptám se, ještě než dojde k autu.

"Vezmi si věci a pojď," odpoví, zatím co vyndavá tašky z kufru. Poslechnu ji a na nic dalšího už se neptám.