Já se vrátím..

Aďa

"No abych to shrnula, absolutně jsem to nepochopila," dopovím Lucce události včerejšího dne. Chvíli nic neříká, jen jede vedle mě a kouká před sebe.

"Tak řekneš na to něco?" zeptám se, když mi ticho začne lést na nervy. Lucka hodí prudce hlavou, takže je vidět, že jsem jí přetrhla proud myšlenek.

"Promiň, no přeju ti to," řekne rozpačitě, "ale to jeho chování je zvláštní. Vysvětlil ti to? Jakože zavolal ti, nebo tak?"

Cítím se hloupě a tak jen zakroutím hlavou. Lucka na to nic neřekne, je mi úplně jasné co si myslí. Určitě si myslí, že jsem hloupá a že mi Tom akorát ublíží. Třeba je to pravda, ale říkám si, že mi to za to stojí.

Když dojedeme ke škole a zaparkujeme kola do stojanu, uvidím, že Tom už vchází do šatny. Neváhám a rozběhnu se za ním.

"Ahoj," pozdravím rozjařeně, "můžu jít s tebou?"

"Ahoj," odpoví Tom poněkud sklesle, "jo, určitě," pokusí se o úsměv.

"Co se děje?" zeptám se starostlivě a zastavím uprostřed šatny. Tom také zastaví a odpoví: "Jak jsem včera musel odejít, máma pak měla proslov a tak. Ona je dost starostlivá. No a asi už mi nedovolí někam jít."

"To mě mrzí," řeknu jen.

"Já doufám, že ty to chápeš, ale nevím, jak to vysvětlím Kubovi," pokračuje Tomáš a vyjde ke své skříňce. Následuji ho, ale už nic neříkám. Jen přemýšlím, jestli mé předchozí myšlenky nebyly mylné. Když dojdeme ke skříňkám, vyhrknu: "V sobotu máme s Kubou narozeniny." Tomáš se na mě otočí a mile se usměje.

"Tak to všechno nejlepší!" řekne a obejme mě. Najednou mnou projede krásný pocit a mám hroznou chuť mu dát pusu. Přemůžu se a pokračuji ve své myšlence: "No a rodiče jedou zítra pryč, tak jsme si říkali, že bychom udělali takovou menší oslavu. Vlastně tam asi budeš jen ty a Lucka, teda jestli přijdeš." Mám strach z jeho reakce a tak koukám do země. Najednou mě ale chytnu za ruku.

"Nějak to mámě vysvětlím," slíbí. Zvednu k němu oči a usměji se.

"Děkuju," zašeptám. Tom mě pustí. "Musím kvůli něčemu za ředitelkou, tak se uvidíme ve třídě?" řekne.

"Dobře," přikývnu.

Když přijdu do třídy, Lucka už sedí v naší lavici.

"Kam si zmizela?" zeptá se mě.

"To není důležitý," vyhrknu, když si sednu, "potřebuju pomoct uspořádat oslavu narozenin."

"Říkala jsi, že to slavit nechceš," podívá se na mě Lucka nechápavě.

"Jo, jenže Tomovi máma zakázala chodit ven, tohle je jediná možnost, jak s ním budu moct být."

"Ach ty bláznivko zamilovaná," zašklebí se Lucka.

"Já s ním potřebuju být!" odporuji.

Lucka nad tím jen mávne rukou, "No, a koho na tu oslavu chceš pozvat?" zeptá se potom.

"Pravděpodobně jen jeho a tebe. A Kubu pochopitelně, když to jsou i jeho narozky."

"Můžu si s sebou vzít aspoň Martina?" řekne Lucka a já chvíli přemýšlím, koho tím myslí. Když mi to dojde, rozhodně prohlásím: "Ne, to ne, Kuba by se pak cítil sám!"

"Aha, takže ty budeš šťastná a já budu koukat s tvým bráchou na telku?" řekne uraženě.

"Ach jo, tak co mám dělat?" položím si hlavu na lavici.

"Pozveme víc lidí!" rozzáří se má společenská kamarádka, "alespoň nebude nuda."

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptám se rozpačitě.

"Nebuď přizdisráč sakra!" zasměje se Lucka.

"Co když se něco stane?" nenechám se přesvědčit.

"Nech to na mě," rozhodne nakonec, "ty si jen užiješ večer s Tomášem, platí?"

Ještě chvíli váhám, ale nakonec souhlasím: "Platí."