Já se vrátím..

Tom

Sedím na posteli a prohlížím si řetízek, který chci dát Adě k narozeninám. Je zlatý s přívěskem ve tvaru srdce. Koupil jsem ho ve zlatnictví dnes při cestě ze školy.
Sedím tu tak už asi půl hodiny. Zrovna když se chystám se zvednout, přijde do pokoje máma.
"Copak to máš?" zeptá se mile a ukáže na řetízek.
"Dárek pro kamarádku, dnes má narozeniny."
"Je moc hezký," usměje se, "můžu se na něj podívat?"
Přikývnu a řetízek jí podám. Chvíli si ho prohlíží a pak se na mě ustaraně podívá.
"Kolik stál?" zeptá se.
"Na tom nezáleží," zakroutím hlavou. Nemusí vědět všechno.
"Tomášku," sedne si vedle mě na postel, "nemůžeš tolik utrácet za holky."
"Kdy naposledy jsem za nějakou utrácel prosím tě?" řeknu možná trochu naštvaně. Máma mi vrátí řetízek do ruky.
"Jen říkám, že to není dobrá investice."
"Nic ti do toho není, mami," řeknu a seberu džísku přehozenou přes opěradlo židle. Za pochodu si ji obléknu a řetízek schovám do náprsní kapsy.
"Do půlnoci budu doma, neboj," řeknu ještě a zabouchnu za sebou dveře.

Je půl sedmé, třeba tu budu první. Když dojdu ke dveřím, dojde mi, že jsem se asi přepočítal. Z domu se ozývá hlasitá hudba a ze zahrady hlasy lidí. Přesto slušně zazvoním. Když nikdo nereaguje, vstoupím dovnitř. Obklopí mě velké množství lidí, z nichž většinu jsem nikdy neviděl.
Dojdu do obýváku, kde se mi naskytne komický pohled: Kuba, sedící na gauči a koukající na televizi, obklopený celkem hezkýma holkama.
"Takže jak že se jmenuje ten napůl meč a na půl sekera?" zeptá se jedna.
"Halapartna," odpoví Kuba nepřítomně.
"Ty jo, hustý," řekne druhá.
"Ty jsi tak chytrej," zašveholí třetí a Kubu obejme.
"Čau chlape," vložím se do jejich romantiky.
"Jé, ahoj Tomáši!" rozzáří se Kuba a vyskočí z obležení nápadnic, "už jsem se bál, že nepřijdeš."
"To bych si nenechal ujít," zasměju se, "všechno nejlepší."
"Jo, díky. Máš pro mě nějaký dárek?" zeptá se jako by mu bylo pět.
"Mám, ale dám ti ho až v pondělí ve škole, jo?"
Kuba se zamračí, ale nakonec sklesle přikývne a vrátí se zpátky na gauč.
"Kde máš ségru?" zeptám se ho ještě než se stačí zabrat do koukání na televizi.
"Nevím," odpoví, "asi někde na zahradě."