Já se vrátím..

Aďa

"Nechceš jít k nám?" zeptá se Lucka, když přijedeme před náš dům.

"Promiň, chci být sama," odmítnu jí. Lucka přikývne a obejme mě. Potom odjede domů.

Když strčím klíč do zámku a zkusím s ním otočit, zjistím, že rodiče ani Kuba ještě nejsou doma. S oddechnutím odemknu a vejdu dovnitř. Přijde mi, že v chodbě je hrozná zima. Aniž bych se namáhala jít do jiného pokoje, opřu se o zavřené dveře a z ničeho nic začnu plakat. Chvíli tam jen tak stojím a koukám na schodiště. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by mě mohl mít rád? Nikdo mě nemá rád. Jsem ošklivá, hloupá a nezajímavá.

Obtočím ruce okolo mé hrudi a pomalu se sesunu na zem. Lehnu si a začnu vzlykat víc nahlas. Mám od slz mokrou půlku obličeje a je mi to jedno. Už se nechci nikdy zvednout, nechci tu být, chci se někam zavřít a umřít tam.

Začnu pociťovat vztek. Abych ho nějak vybila, bouchám pěstmi do země. Nejdříve je to účiné, ale po chvíli mě ruce začnou bolet. Lehnu si na záda a koukám do stropu. Slzy přestávají téct a já cítím, jak i můj vztek pomalu odplouvá pryč.

Těsně před tím, než se zvednu, praští mě dveře do hlavy.

"Do prdele!" zařvu a chytím se za hlavu, zatím co se zvedám.

"Co je?" zeptá se Kuba, "Proč ležíš na zemi?"

"Bylo mi vedro a chtěla jsem se schladit," řeknu ironicky.

"Proč sis prostě nevzala z ledničky led?" zeptá se Kuba, který mou ironii, jako už obvykle nepochopil.

"No jo," povzdechnu si, "to mě nenapadlo."

Kuba se na mě ještě jednou divně podívá, potom hodí batoh do kouta a rozplácne se na gauč. Já si naopak svůj batoh vezmu a odejdu s ním do pokoje.

"Adéééél?" uslyším z chodby Kubův hlas, který mě vytrhne z myšlenek.

"Jo?" zavolám zpět.

"Je tu Tomáš, nechceš jít dolů?"

Cítím, jak se mi do očí zase hrnou slzy.

"Nechci!" zakřičím a snažím se, abych nezněla ukňouraně.