Já se vrátím..

Tom

"Nechtěl by jsi někdy někam zajít?" zašeptá mi Bára. Odchytla mě před chvílí v šatně, představila se, chvíli se vyptávala. Pak řekla že půjde se mnou. Nebránil jsem se. Když už jsme skoro byli v posledním patře, začala se na mě trochu lepit. Tahle holka asi nečeká, až přijde pravý čas, prostě jedná.

"Nevím, možná jo," prohodím. Vzpomenu si na Aďu. Asi bych byl radši s ní, než s touhle holkou. I když je pravda, že Bára je moc hezká. Má dluhé blonďaté vlasy, je hubená. Hezky se usmívá. Také se na ní usměju a potom řeknu: "Domluvíme se někdy jindy, jo? Teď už musím do třídy."

"Super," odopoví a políbí mě na tvář.

V učebně matiky si sednu na své místo. Aďa s Luckou tu mají věci, ale nejsou tu. Vyndám si knížku a začnu si číst, nenapadá mě, co jiného dělat. Když uslyším kroky blízko mě, vzhlédnu. Aďa si zrovna chce sednout. Pokusím se na ní usmát, ona mi ovšem úsměv neopětuje. Podívá se na mě skoro až zle a rychle si sedne.

Nechápu, co se děje, takže se rozhodnu poklepat jí na rameno.

"Ahoj," usměji se na ní, když se vztekle otočí, "děje se něco?"

"Ne, vůbec," řekne s neskrývanou ironií, "mělo by se něco dít?"

"Že jsi taková," hledám vhodné slovo, "nabručená."

"Zkus se zeptat Báry," otočí se na mě Lucka, "třeba ti poradí, kde je problém."

"To nechápu," podívám se na Lucku a zakroutím hlavou.

"Ach jo," povzdechne si Lucka a podívá se na Aďu, která mě stále probodává pohledem, "chlapi jsou někdy dost nechápaví, co?"

"Jo," řekne Aďa skoro vražedně.

"Dobře," vzdám to, "tak ať jsem udělal cokoli, omlouvám se."

Aďa neodpoví. Jen se prutce otočí. Byl bych ještě něco řekl, ale už zvoní.