Já se vrátím..

Aďa

Vážně jsem se bála, že řekne ať jdu zase domů. Nebo hůř, že neřekne nic. Jen bude mlčet dokud neodejdu. Proto mě příjemně překvapilo, že se mnou chce jít ven.
"Řekni si ty, nevím, co tě zajímá!" odpovím mu se smíchem.
"Já ani nevím, co tu máte," řekne a uraženě si založí ruce na prsou.
"Pravdou je, že tu toho moc není," přiznám.
"No tak vidíš," strčí do mě ramenem.
"Můžeme jít třeba k jezeru," navrhnu.
"To zní fajn," usměje se.

Po cestě si povídáme o všem množném.
"Kolik měříš?" zeptám se ze zvědavosti.
"Sto devadesát pět centimetrů," odpoví s hrdým úsměvem.
"Páni," podivím se, i když jsem podobné číslo čekala, "moc patnáctiletých kluků není ještě tak vysokých."
"No jo," přisvědčí, "v patnácti jsem taky měl asi sto sedmdesát," zasměje se.
"Počkej," zarazím se, "kolik ti je?"
Než odpoví, trochu si povzdechne. "Sedmnáct," řekne nakonec.
"Jak to, že teda nejsi už na střední? Propadl jsi?" vychrlím ze sebe otázky, aniž si uvědomím, že o tom třeba nechce mluvit. "Promiň," omluvím se, hned jak mi to dojde, "nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."
"To je v pohodě," usměje se, "když jsem byl malý, museli mě operovat. Pak jsem se ještě dlouho zotavoval a tak. Do první třídy jsem ještě chodil normálně, do druhé jsem šel až v devíti. Nebylo to ale tak zvláštní, pár dětí mělo odklad a tak jsem tolik nevičníval. Když jsme se s mamkou začali stěhovat, stal se z toho propastný problém."
"To mě mrzí," odpovím mu soucitně. Chvíli pokračujeme v tichosti. Potom se mě zeptá: "Jak to, že dnes nejsi s tou svojí kamarádkou? Vypadáte docela nerozlučně," zasměje se.
Vzpomenu si na Lucku a na to, jak asi probíhá její rande.
"Šla ven s jedním klukem," odpovím mu a podívám se směrem k jejímu domu, zrovna totiž procházíme okolo.
"A brácha se nezlobil, když jsi mu řekla, že za mnou jdeš?" položí další otázku. Chvíli se nad tím zamyslím.
"Vlastně ani ne. On je dost nepředvídatelný. Občas ho naštve banalita a občas ho nechávají chladným věci, které bych já nezvládla," třeba jako kdyby můj bratr šel ven s mojí kamarádku, pomyslím si.
"Co mu vlastně je? Jakože má nějakou poruchu nebo tak?" zeptá se Tom.
"Jo," zamyslím se, jak mu to vysvětlit, ale nakonec řeknu jen: "Má Aspergerův syndrom a víc by ti o tom řekli naši rodiče."
"Ti jsou taky docela zvláštní, co?" zasměje se a já se nad tím taky pousměji.
"Ale mám je ráda. Občas se dokáží chovat normálně," podotknu. Tomáš jen přikývne a zase chvíli pokračujeme mlčky. Za chvilku ale dojdeme tam, kam jsme chtěli.
"Tak jsme tady," řeknu když dojdeme na písečnou pláž a slavnostně roztáhnu ruce.