Já se vrátím..

Aďa

Procházím se po pláži s krásným, vysokým klukem. Kouká na mě zamilovaným pohledem. Když si chci sednout na břeh, chytí mě okolo pasu a zvedne mě.

"Jsi tak krásná!" řekne a usměje se na mě. Pohladím ho po hlavě a pohraji si s jeho přirozeně blonďatými vlasy.

"Ale prosím tě," řeknu rozpačitě a lehce se začervenám, jako vždy, když mi někdo lichotí. Ne že by se to stávalo nějak často. Postaví mě zpátky na zem a chytne mě za obě ruce. Začne se ke mně naklánět. Už skoro cítím jeho ústa na mých a potom..

Píp Píp Píp Píp

Zmáčku tlačítko na budíku, kterým to odporné pípání vypnu. 6:30, čas kdy stávám do školy. Je pondělí, takže se mi vůbec, ale vůbec nechce. Ještě po tak krásném snu. Ach jo, kdyby se mi něco takového stalo i v realitě. Ještě chvíli se převaluji v posteli a koukám do stropu. Po deseti minutách dojdu k závěru, že už jsem vyválená dost a odhodlám se vylézt z postele.

Dojdu do koupelny, která se nachází na stejném patře našeho domu, jako můj pokoj. Začnu si čistit zuby, když se ale podívám do zrcadla, zjistím, že mé vlasy přes noc vykouzlily na mé hlavě něco, co by se dalo přirovnat snad jen k hnízdu njakého velkého ptáka. Byly tak krásně rovné, když jsem šla spát, a teď? Hrůza! Asi se půjdu zahrabat zpátky do postele.

Když si zuby dočistím, dojdu si ještě na záchod a vrátím se zpátky do pokoje. Jsem ráda, že jsem nepotkala žádného rodiného příslušníka. Ne že bych něměla ráda mou rodinu, ale.. občas vážně nemám ráda mou rodinu. Máma a táta jsou psychologové. Mamka dětská a táta normální, proto mám pocit, že teď, když mi je patnáct, si mě mezi sebou přehazují, jak se jim to zrovna hodí. Když mám chuť chovat se zase na osm, analizuje mě mamka, když se snažím chovat dospěle, snaží se mi do hlavy dostat táta. Některé věci už dělám naschvál a systematicky. Potřebují občas nový impuls pro své zprávy.

Můj bratr je pro ně ale lepší pokusný králík, než jsem já. Má Aspergerův syndrom. Co to je? Je to sociální porucha autistického spektra. Tak by to řekli rodiče. Já to ale vysvětlím trochu laicky. Občas je až moc nesociální, ne že by se nechtěl s lidmi bavit, to on se baví rád, ale nepozná, co říkat smí a co ne. Spíše tedy co je ve společnosti vhodné říkat a co ne. Je ale nadprůměrně inteligentní. Třeba v matematice, vždy spočítá vše a bez kalkulačky, jedna z mála věcí, které na něm obdivuji.

Když se v pokoji začnu oblékat, uvědomím si, že je jedna věc, kvůli které se dnes do školy těším. Má k nám přijít nový spolužák. Doufám, že bude alespoň trochu hezký. Je to ale zvláštní, přestoupit na jinou školu v dubnu v deváté třídě.

Už oblečená, učesaná a namalovaná se znovu podívám do zrcadla. Nevypadám zas až tak hrozně, pomyslím si. Připravím si do batohu ještě pár učebnic a seběhnu dolů za schodů.

"Dobré ráno," pozdravím mou rodinu, která už sedí u stolu a snídá.

"Dobré ráno i tobě, zlatíčko," řekne mamka a dá mi pusu na čelo, "jak pak jsi se vyspinkala?"

"Spalo by se mi líp, kdyby dnes nebylo pondělí," přiznám.

"Ale prosím tebe, děláš jako by jsi si ještě nezvykla. Příští rok budeš vstávat ještě dřív, tak si to užívej," mrkne na mě a posadí se vedle táty. Má pravdu. Vzali mě na školu do Prahy, takže od září budu vstávat o hodinu dřív.

K snídani si dám jen misku ovesných vloček s nízkotučným jogurtem. Ne že bych si až moc hlídala svou váhu, jen poslední dobou nemám moc chuť k jídlu.

Po snídani já i Kuba jdeme do garáže, kde máme kola. Bydlíme v nové výstavbě za městem, takže to do školy máme docela daleko, proto každé ráno jezdíme na kole. Nasadím si helmu, otevřu dveře garáže a vyjedu ven. Dnes nemám náladu na bratra čekat.

Na rohu naší ulice se potkám s mou nejlepší kamarádkou Luckou, stejně jako každé ráno.

"Ahoj."

"Ahoj, všechno v pohodě?" zeptá se mě.

"Jo, jasně. Proč by nebylo?"

"Vypadáš nějak přejetě," zasměje se.

"Je pondělí," řeknu jako vysvětlení.

Lucka se zasměje a potom společně vyjedeme směrem ke škole.