Já se vrátím..

Tom

"Přijdeš dneska?" ptá se Kuba, jen co vyjdeme ze školy. Přemýšlím, jak šetrně mu všechno vysvětlit. Nakonec se rozhodnu říct to narovinu.
"Máma mi zakázala chodit ven, má o mě strach, promiň."
"Aha," odpoví jen Kuba, "tak zítra ve škole," usměje se a na křižovatce se ode mě odpojí.
Když se chystám přejít silnici, někdo mi zaťuká na rameno. Prudce se otočím, až Báru skoro praštím rukou do hlavy.
"Ahoj," usměje se sladce.
"Ahoj," odpovím nejmileji jak dokážu, aby nepoznala, že mi její přítomnost vadí.
"Nechtěl by si jít k nám?" zeptá se opět tak sladce, "Bydlím támhle za rohem."
"Promiň, ale máma je starostlivá a chce abych po škole šel hned domů," doufám že má výmluva zabere.
"No a máma snad ví, kdy končíš ve škole a jak dlouho jdeš domů?" přitiskne se na mě a zakoulí na mě modrýma očima. Tak mě to ohromí, že vyhrknu: "Ne, to neví."
Bára mě chytne za ruku a odtáhne přes přechod.
"Doma teď nikdo nebude," podívá se na mě rozzářeně, "super ne?"
Pokusím se usmát, ale moc mi to nejde. Jak se na mě tak tiskne, vzpomenu si na Aďu. Tak moc bych teď chtěl být s ní.
Jak se zdá, Bářina rodina vlastní nějakou restauraci. Bára odemkne a vejdeme dovnitř. Dovnitř ovšem neznamená k nim domů, ale do oné restaurace.
"Patří rodičům," řekne Bára, "jednou ji zdědím." Z ruky mi vezme bundu a pověsí ji na věšák. Opět se na ní jen usměji, ale to už mě táhne po schodech nahoru.
"A tady bydlíme," rozhodí rukama což znamená, že mě konečně pustí.
"Chceš vidět můj pokoj?" zeptá se, ale než stačím odpovědět už mě k němu strká.
Možná, kdyby nebyla tak hrr, mohla by být i docela fajn, ale tohle mě vážně otravuje.
"Pěkný," řeknu trochu nepřítomně, když otevře dveře pokoje.
Bára jde dovnitř a sedne si na svou postel. Má mnohem menší pokoj než Aďa, ale rozhodně je větší, než můj.
Poklepe rukou na postel, nejsem si jistý, jestli si chci sednout, ale nakonec si přisednu. Okamžitě si přese mě hodí nohy. Trochu znejistím. Nakloní se ke mně a pohladí mě po vlasech.
"Myslím," pošeptá, "že jsem se zamilovala." Potom se ke mně nakloní ještě blíž a už mě skoro políbí, když si stoupnu.
"Co je?" zeptá se nechápavě.
"Promiň, už bych měl jít," řeknu a než stačí odpovědět popadnu ze země batoh a seběhnu dolů ze schodů. Vyjdu ven z budovy a uvědomím si, že má bunda zůstala viset na věšáku. Sakra, pomyslím si, ale vracet už se tam nebudu.